Jiřímu Stránskému při noční hlídce

Jiří Stránský byl spisovatel, scénárista, dramatik, básník… a taky skaut. 

Mladý život Jiřího Stránského, který se narodil roku 1931 a kterému každý, kdo ho znal, neřekl jinak než Jíra, byl systematicky nabouráván ze strany komunistického režimu. Jiří Stránský z politických důvodů nesměl dostudovat ani gymnázium. Byl odveden k útvarům PTP, v roce 1953 byl obviněn z velezrady. Procházel pracovními tábory včetně jáchymovských uranových dolů. Až do roku 1989 se neustále potýkal s represemi, nenávistí a dehonestací ze strany komunistů.

Jiří Stránský byl svědkem rozervané doby. Obdivuhodné bylo, že se s tím dovedl vyrovnat. I tu největší starost dokázal zasadit do souvislostí, a tak se i starosti menšily, jako když na jaře taje sníh. Jiří Stránský byl ukován z jednoho kusu. Nedal se zlomit nebo nějak ohýbat. A právě za nepoddajnost a neovladatelnost ho komunismus nemilosrdně trestal.

Před několika dny jsme se s Jírou rozloučili v kostele Panny Marie před Týnem. A o svoje vlastní rozloučení s ním jsem se dnes rozhodl podělit i s vámi.

Při requiem se člověk těžko ubránil dojetí. Svědectví, která zde zaznívala, byla tak osobní, upřímná a pestrá, až mě dovedla k závěru, že jsem Jiřího Stránského neznal dost. Uprostřed společenství shromážděných osobností jsem znovu zakoušel jeho humor a dar pro sílu slova, s nímž se dokázal bránit. Každý, kdo slyšel tu něhu z křehkých slov napsaných pro jeho ženu Jitku z vězení, mu musel v duchu vzdát hold. Jiří Stránský, muž velkého srdce, v té divné době obstál – s elegancí, vkusem a charakterem.  

Byl totiž statečný. Statečnost je zvláštní ctnost. Člověk by si často vůbec nemusel přidělávat problémy, stačilo by souhlasit. Jen naoko přijmout podmínky a podepsat. Statečností si jeden život neusnadní. Jíra ale neuhýbal. A prokázal velkorysou službu pravdě a nám ostatním.

Když jsem se v den rozloučení s Jírou večer vrátil domů, dávali v televizi zrovna pořad o něm. Nemohl jsem odtrhnout oči, když na obrazovce jeho děti četly z dopisů, které dostávaly z basy. Kruté přelomy doby se tu promítaly do života rodiny, kterou se stalinistický režim rozhodl prostě zničit. Zazněly také vzpomínky ze skauta, třeba o zkoušce tří orlích per, která má pro skauty docela zvláštní význam. Tato zkouška každého staršího skauta vystaví zápasu s přírodou i s vlastním pohodlím. Učí sebeovládání a kázni.

Kamarádi ze skauta si pro kameru vyměňovali vzpomínky a příběhy a před vámi se odhaloval vztah výjimečného přátelství v těžkých dobách, kdy si lidé vzájemně často věřit vůbec nemohli.

Při závěrečných titulcích jsem si všiml, že se ve večerním šeru venku cosi pohnulo. Přes noční oblohu něco přeletělo a objevily se hlasy, které se přibližovaly. Vypnul jsem televizi a vyšel ven. Na noční obloze bylo vidět létající sovu. A nebyla jedna, těch sov se najednou ozývalo víc, poletovaly ze stromu na strom. Občas tiše zakroužily nad hlavou, pak se ztrácely, aby za chvíli zas přiletěly zpátky.

Noc mezitím zatáhla tmavou záclonu po obloze. Západ potemněl. Vyšly první hvězdy. Jen sovy létaly, jako kdyby právě zastavily čas.  

Pro skauty má sova zvláštní význam, je symbolem moudrosti a ostražitosti. A tak zatímco mi ožívaly zasuté vzpomínky na moje vlastní skautské roky, kdy jsme se učili hledat stopy dravců v lese, symbolicky zůstával Jíra jako svědek stále poblíž. Možná měl zrovna noční hlídku. Rád bych té chvíle využil a na tolik věcí se ho zeptal. Anebo bychom jen tak mlčeli a pozorovali ten rej. To setkání s nočními dravci bylo totiž neopakovatelné, nikdy jsem jich neviděl tolik najednou. Možná přišli pozdravit, nebo učili mladé létat. Nevím. Ale jedno vím jistě.

Jíra by zelenáčovi, jímž jsem někde zůstal já, uměl poradit. Štědře se totiž dělil s ostatními o to, co měl a co znal. Jsem vděčný, že jsem ho potkal.

Čest jeho památce.