O Václavu Havlovi a Moci bezmocných

Nedávno jsme oslavili 30 let od pádu Berlínské zdi a od sametové revoluce u nás. Připomínali jsme si také výročí vstupu naší země do Evropské Unie i nebo výročí našeho členství v Severoatlantické alianci. Při všech těchto příležitostech se hodně skloňovalo jméno Václava Havla. A není ani divu, jeho podíl na listopadu 1989 a na celém polistopadovém vývoji u nás byl obrovský. Bez jeho osobního nasazení by celá řada našich úspěchů nebyla vůbec myslitelná.

Na podzim jsem byl v italském parlamentu zahajovat výstavu, kterou tam uspořádali pod názvem Moc bezmocných. Výstava se týkala jak stejnojmenného textu a jeho významu pro současný svět, tak Václava Havla jako autora a jako osobnosti v celé šíři jeho politických témat. Výstava cestuje po desítkách italských měst, kde návštěvníkům pomáhá zažít, jak proměňovat společnost k lepšímu.

Během slavnostních proslovů se pozvané osobnosti odkazovaly také na projev, který Václav Havel pronesl právě v Itálii v roce 2002. Vzpomněl jsem si na to, jak jsme právě tento jeho projev připravovali. Václava Havla jsem na cestě do Itálie tenkrát doprovázel. Ale zpátky k tomu podstatnému.

Stopy Václava Havla začínají být jasně viditelné v době, kdy u nás zavládla tzv. normalizace. Tehdy, po roce 1968, se celá společnost dostala pod obrovský tlak. Veškeré projevy svobody a nezávislosti, které v šedesátých letech ústily dokonce do hledání socialismu s lidskou tváří, rozdrtily pásy tanků okupace bratrskými vojsky. Vtrhly k nám v nočních hodinách srpna 1968 a proměnily naši společnost minimálně na dalších dvacet let.

Nejlépe přežívali ti lidé, kteří se rozhodli být loajální za každé situace. Oproti tomu se celá řada občanů rozhodla utéct za hranice naší země, dokud to ještě bylo možné. A mnoho dalších si zvolilo jakýsi vnitřní exil, kam se ukryli. Přestali se projevovat, přestali se zajímat, rezignovali. Po několika měsících komunisté státní hranice skutečně zadrátovali a střílelo se na každého, kdo by chtěl odejít za svobodou pryč. Zavládl režim, který nás na hranicích prý chránil. Ale chránil nás takovým způsobem, že zastavil každého, kdo chtěl odejít na svobodu, i kdyby ho musel přitom třeba zastřelit. V zemi zavládl strach, opatrnost a apatie.

Právě v této době se ozval hlas, který zněl výjimečně. Nepřicházel ze zahraničí, z exilu, ale přicházel z Hrádečku. Nechtěl se podrobit. Přestože neměl formálně do věcí co mluvit – nebyl členem politbyra ani členem KSČ nebo Národní fronty -, začal do věcí promlouvat. Ten hlas patřil Václavu Havlovi – a byl slyšet. Odvážně a jasně si našel prostor a rozhodl se ho využít. 

Napsal otevřený dopis prezidentu Gustávu Husákovi. Čteme-li jeho dopis ve světle tehdejších poměrů, dovolil si dost. Obracel se totiž na prezidenta republiky jako svobodný občan. Václav Havel si skutečně dovolil říkat veřejně i to, nač my ostatní mysleli jen potají, jak se zpívalo v jedné písni Jaroslava Hutky. Formuloval to způsobem, jemuž rozuměli také lidé, kteří nemluvili česky a žili i daleko za hranicemi. A rozumějí mu po celém světe i o několik desetiletí později.

Dnes žijeme ve svobodě. Člověk by mohl rovnou namítnout, že myšlenky Václava Havla patří do historie a do knihoven, protože platily pouze v prostředí totality, proti které se vymezují. Jenže to je právě kouzlo Havlových textů. Jsou čímsi nadčasové a obecně platné. Mají nám proto co nabídnout dnes stejně jako v dobách hluboké totality. Ostatně život ve svobodné společnosti přece potřebuje, aby lidé svobodně vystupovali. Aby nerezignovali na svoje práva a svoje povinnosti.

Náš politický systém stojí a padá s tím, že se lidé budou chovat odpovědně a mravně. Odvážný svobodný občan je skutečnou zárukou, že budeme žít jako suverénní a svobodná společnost. Společnost občanů, kteří mají odvahu spolu klidně nesouhlasit, protože vědí, že na tom nejdůležitějším se přeci jenom nakonec shodnou. Občanů, kteří jsou připraveni bojovat za svá práva a znají své povinnosti, protože vědí, že jinak by o nich začali rozhodovat jiní.

Když se k výzvám a nebezpečím, které jsou před námi, postavíme rovně a s rozumem, můžeme napravit věci nejen doma, ale i v celé Evropě. V tom tkví poselství Moci bezmocných dnes. Není to úkol jenom pro politiky, ti také mohou a nemusí být svobodnými a zodpovědnými občany. Je to úkol nás všech.