K ústavnímu postupu ohledně konání prezidenta republiky

Projev Pavla Fischera na 24. schůzi Senátu dne 6. dubna 2022 k Návrhu usnesení Senátu k rozhodnutí prezidenta republiky udělit milost řediteli Lesní správy Lány

• stenozáznam schůze
• videozáznam vystoupení

Vážený pane předsedající, vážená paní navrhovatelko, vážené senátorky, milí senátoři,

scházíme se tady nad tématem, které jsme zařadili včera, tzn. měli jsme krátkou chvíli na přípravu. Tak mi dovolte zmínit jen několik věcí, které je potřeba, abychom vzali do úvahy. Protože prezidenta Senát nemá šimrat, prezidenta nemá Senát ani šetřit, prezidenta nemá Senát jenom tak slušně vyzývat. Prezidenta má Senát kontrolovat. A ta kontrola je osobní. Ta každému z nás patří. Proto mi přijde důležité brát velmi vážně všechny akademické autority, které tady citujeme, a mohl bych některé další dodat, ale výkon mandátu je přeci osobní. Tak si to teď tedy připomeňme.

Co nás tak pobouřilo? Naprosto nemravné rozhodnutí prezidenta udělit milost muži, který je jedním z jeho nejbližších spolupracovníků, a to ve chvíli, kdy ještě neznal ani rozhodnutí soudu. Soud rozhodnutí ještě ani nedopsal. Tomu se říká hanebnost. Tomu se říká pohrdání spravedlností. To je neúcta k soudní moci. Jak tady už dnes padlo, moc soudní je důležitá. Prezident totiž má respektovat dělbu moci mezi mocí výkonnou, mocí zákonodárnou a mocí soudní. Miloš Zeman to v tomto případě neudělal. Sám se pasoval do role soudce a řekl, jak to mělo být. Tím udělal velkou chybu. Kdyby udělil milost a nic dalšího neříkal, udělal by v rámci svých pravomocí něco, na co má vlastně právo, i když to je hanebné. Ale tím, že vstoupil do procesu a začal mluvit jako soudce, jako někdo, kdo o tom ví ještě víc než ostatní, tak v podstatě zpochybnil rozsudek nezávislých soudů, přisvojil si pravomoci soudce a hrubě porušil to, na co přísahal, a to je mimo jiné dělba moci. 

Nebylo to poprvé. V tomto smyslu vidíme, že Miloš Zeman je tak trochu recidivista. A v tomto smyslu chci připomenout, že český parlament se tomu věnoval. „28. dubna 2021,“ a teď cituji, „se dohodli předsedové všech pěti senátorských klubů ve věci možné ústavní žaloby na prezidenta republiky.“ Tak zní tisková zpráva.

„1) bude provedena analýza jednání a činů prezidenta republiky, a to ve spolupráci se senátním výborem pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, ústavními právníky a dalšími experty,

2) po posouzení zjištěných skutečností bude pak následovat společný a koordinovaný postup senátorských klubů při případném sepsání návrhu žaloby,“

3) v tiskové zprávě se uvádí: „Nelze očekávat, že konečné rozhodnutí ve věci podání ústavní žaloby padne v horizontu několika týdnů.“

52 týdnů skoro uběhlo, bylo to před rokem v reakci na kauzu Vrbětice. Kauza Vrbětice se vyšetřuje dodnes a chybu by udělal někdo, kdo by to chtěl uzavřít, protože orgány činné v trestním řízení nadále konají. Náš výbor o tom něco ví, strávili jsme na tom stovky hodin. Vědí o tom i kolegové ve sněmovně, kteří poté, co se ukázalo, že někdo neuvěřitelným způsobem nechal skartovat utajené informace v rozporu se zákony této země, které čirou náhodou se týkaly právě Vrbětic, tak si pozvali do parlamentu příslušné úředníky z Hradu, a ti nepřišli.

Čili v zemi, kde je parlamentní kontrola zakotvena v Ústavě, úředníci okolo prezidenta nevědí, kde leží Sněmovna. A když dostanou pozvánku, tak udělají dlouhý nos na naše kolegy, kteří vyšetřovali – z titulu své funkce mají kontrolovat exekutivu, mají kontrolovat prezidenta. To je přeci neuvěřitelné. To znamená, že máme prezidenta, v jehož okolí neplatí spravedlnost? Prezidenta, který opevnil Hrad tak, že ho brání proti soudní moci? Kde to žijeme? Kdo tedy kontroluje prezidenta, když soudy to nemohou být, vyšetřovatelé mají ztíženou práci a Senát a sněmovna nemohou na prezidenta dosáhnout? Tady už není čas vydávat další tiskovou zprávu. Tady musíme konat. Tady není čas citovat další akademické autority, protože to rozhodnutí za nás nikdo neudělá. To neseme každý z nás osobně. V souladu s naším slibem.

Nedávno jsme tedy měli výročí Senátu a říkali jsme o tom, že jsme pojistkou demokracie. Že jsme strážci Ústavy. Neusnuli jsme, my, strážci Ústavy? Nejsme další na zrušení? Vždyť Miloš Zeman nás chtěl nechat vyhladovět. A tak bychom měli veřejnosti dneska vysvětlit, že zaprvé rozpočet Kanceláře prezidenta republiky Senát neschvaluje. V tom nemáme bohužel žádnou pravomoc, takže nemůžeme konat. Odvolat šéfa kanceláře nemůžeme, to patří pouze a jedině prezidentovi, v tom ho nemůžeme nahradit. Bylo to vidět i ve chvíli, kdy prezident nefungoval, nebyl ve své funkci, nebyl schopen ji zastávat.

Článek 66, jak jsme se ho dobře naučili? Aspoň k něčemu nám ta zkušenost těch 50 týdnů od Vrbětic byla.

Vidíme prezidenta, který nechce odvolat svého šéfa kanceláře. Je to člověk, který nemá bezpečnostní prověrku a je bezpečnostním ohrožením právě v době, kdy celou Evropu ohrožuje Rusko, které právě na Hradě vždycky mělo tolik spojenců. A tak vás nepřekvapí, že přemýšlím, co dneska navrhnout. Článek 66 tady byl i v době, kdy prezident byl na smrt nemocný. A my jsme namísto bdění nad Ústavou se stali tak trochu posudkovými lékaři. A říkali jsme – nemůže do práce, nemůže udržet propisovačku, ale máme snímky, je to dobré. Co dělá prezident dneska? Podívejte se na webovou stránku Kanceláře prezidenta republiky. Buď ji někdo hacknul, anebo tam je reklama na restaurace a jídelny v Osvětimanech. Vždyť to je skandál. To se nepatří. Je válka a my tam máme video pana Mynáře.

Prezident mlčí. A přitom ve válce prezident má konat. Má vyjednávat, má burcovat, má povzbuzovat, má chválit lidi za solidaritu, které se u nás tak štědře ve společnosti těm chudákům uprchlíkům z Ukrajiny dostalo. To je třeba pochválit. Co udělal prezident? Já nevím. Já jsem se díval na Kancelář prezidenta republiky, a tam je ticho. Máme ještě vůbec prezidenta?

A tak chci připomenout, že máme vlastní odpovědnost, kterou za nás nikdo neodpracuje. Rozpočet Kanceláře prezidenta, na to nemáme. Odvolat pana Mynáře? No, to nemůžeme. Ale můžeme něco jiného. Tak začněme konat v souladu s Ústavou. Mám pocit, že toho máme dost. A nemusí to být jenom o tom, že prezident nerespektuje samostatnost spravedlnosti jako vlastní, samostatné moci ve státě. Když se na to podíváme, tak je to vlastně celkem jednoduché. Když tady se vyzýváme v tom našem usnesení k tomu, že bychom měli vést reflexi ústavního postavení a že by tu reflexi měla vést Stálá komise pro Ústavu, tak já bych nejradši řekl, že už žádnou reflexi neveďme. Už jsme přemýšleli dost. Pojďme k akci. Článek 66 byl připraven, prezident je fit, zaplať pánbůh za to. Ale v době, kde jsme ho připravili, tak fit nebyl. A stát byl ve vážném bezpečnostním ohrožení.

Tak se teď podívejme na článek 65. Ten ruský výsadek na Hradě, který jsme objevili ve Vrběticích, bychom konečně měli umět pojmenovat. Protože on koná dál. On nejenom, že vyhrožoval ústavním institucím této země – soudům, vyšetřovatelům, ale on pokračuje dneska dál. Pan Nejedlý stále na Hradě funguje. A tak s podívejme na to, co se tam přesně dělo. Proč se tam skartovalo? Kdo za to ručí? Pojďme se na to podívat znovu. Materiálu máme dost. Proto chápete, že v tuhle chvíli nemohu podpořit ani jedno z těch usnesení, přestože jsou vedeny tou nejlepší vůlí. Ani já nechci vykopávat nějaké příkopy v naší zemi. Ale pokud nebudeme konat naši vlastní ústavní povinnost, tak nás skutečně mohou zrušit. Protože nejsme strážce Ústavy a nebuduje strážci Ústavy.

Proto v souladu se zákonem o jednacím řadu Senátu č. 107/1999 Sb. paragraf 60 v odstavci 2, a tam jsou 2 možnosti, podávám podle písmene d) návrh na přikázání orgánu Senátu. A pojďme se tím tedy zabývat do důsledků. Nesepisujme tady, jak by mohlo vypadat usnesení, protože vidíme, že toho je více ve vzduchu. Že veřejnost je neklidná. Že za dveřmi je válka. A my na Hradě máme ruský výsadek. Pojďme se na něj podívat z hlediska našich pravomocí, které máme jako senátoři každý osobně a které můžeme použít. Čili předkládám procedurální návrh na přikázání orgánu Senátu, a sice Stálé komisi pro Ústavu. Děkuji.