K česko-tchajwanským vztahům a návštěvě předsedy Legislativního dvora Tchaj-wanu

Děkuji za toto téma. Omlouvám se, že budu mluvit o několika důležitých věcech postupně. Protože odbýt to jenom tím, že to není otázka významná, by bylo nezodpovědné. Nejprve mi dovolte citovat ze stanoviska, které před chvílí zveřejnila ambasáda Čínské lidové republiky, tedy komunistická Čína, která, jak dobře víme, se v minulosti neváhala zamíchávat a vměšovat do vnitřních záležitostí ČR, v případě Senátu to platilo dvojnásob. Sama Čína, komunistická Čína, nemluví o mezinárodním právu, ale v tom prohlášení mluví pouze o politice. Dovolte, abych vám to odcitoval.

„Čínská strana naléhá na českou stranu,“ nyní cituji čínské prohlášení, „aby brala vážně důrazný postoj Číny, dodržovala svůj politický závazek vůči jedné Číně,“ a tak dále. Politický závazek. Já žádný politický závazek vůči jedné Číně necítím, i když se to zabaluje do mezinárodního práva.

Nyní, kdo je subjektem mezinárodního práva. Ať se nám to líbí nebo ne, subjektem mezinárodního práva je celá řada aktérů. Právě Tchaj-wan mezi ně patří. Když se na to podíváme z hlediska existence této země, mluvíme o čínské republice, tedy ne o komunistické Číně, ale o Tchaj-wanu, tak to vlastně můžeme dokázat na několika krocích. Žádám kolegu Jirsu, aby nyní poslouchal.

V době, kdy já jsem ještě nebyl senátorem, psal se rok 1961, čínská republika ratifikovala Vídeňskou úmluvu o diplomatických stycích.

To znamená, Tchaj-wan je smluvní stranou Vídeňské dohody, která zakládá pravidla pro diplomatické styky. V roce 1969 Tchaj-wan podobně ratifikoval Vídeňskou úmluvu o smluvních vztazích. To znamená: pokud máme aktéra, který se účastnil budování mezinárodně právního rámce, podle něhož dnes Česká republika může suverénně rozhodovat o své budoucnosti, tak jedním z těch aktérů byl právě Tchaj-wan.

Tvářit se, že se nás to netýká, nebo že budeme naslouchat tomu, co nám komunistická Čína nyní vyhlašuje – a neargumentuje právem, argumentuje politicky –, by bylo vážnou chybou. 

Otázka tedy je, když máme problém – a teď tu otázku kladu čistě akademicky –, když máme problém s tím, že by Tchaj-wan byl subjektem mezinárodního práva, tak co to tedy je? Z hlediska mezinárodního práva, co to tedy je? Můžeme to tedy definovat negativně. Tchaj-wan není subjektem mezinárodního práva, tedy nám z toho vychází, že Tchaj-wan je objektem.

Ale objekt nemůže mít vlastní armádu, nemůže mít vlastní měnu, nemůže mít vlastní prezidentku, nemůže mít vlastní zákony a nemůže mít vlastní schopnost navazovat smluvní vztahy a prosazovat se v mezinárodním společenství. To, že to nechceme vidět my tady, nebo někteří, nemluvím teď o tomto sále, který je skutečně v těchto věcech velmi, velmi sebevědomý, to, že to někteří třeba na čínské ambasádě nechtějí vidět, tak to nás nemůže překvapovat. Je to totiž v rozporu s jejich zájmy.

Ale Tchaj-wan nadále v mezinárodním poli uznává celá řada států. A to, že se jejich počet stále zmenšuje, je možná otázkou, kterou bychom si měli také položit. Takže pojďme se podívat na fakta. Pozorujeme zemi, která existuje, má vlastní systém, prosazuje se, dokonce u nás vytvořila desítky tisíc pracovních míst. A vytváří obrovskou přidanou hodnotu. Kdyby dneska zavřeli výboru mikročipů, tak zhavaruje globální hospodářství a bude se z toho sbírat možná deset let.

Pojďme si to pojmenovat jasně. Buď máme zájem se postavit sebevědomě k té otázce, a pak se nemůžeme ptát právníků, jestli můžeme vyvěsit třeba vlajku Tchaj-wanu na náš Senát, jako se to teď stalo. Děkujeme za to panu předsedovi, že tak rozhodl. Buď se budeme chovat suverénně a vyrazíme na návštěvu Tchaj-wanu, anebo se budeme ptát právníků a nikam nepojedeme, protože se nesluší takové návštěvy dělat.

Takže vraťme se k té podstatě. My, jako svobodně zvolení členové parlamentu, bychom si měli jenom položit otázku, když tedy nechceme říct, že Tchaj-wan je suverénním aktérem své budoucnosti, tedy subjektem mezinárodního práva, tak jako Česká republika, tak si musíme položit otázku, co ještě chceme těm, kteří za Tchaj-wan mluví, vysvětlovat. Dneska, před chvílí tady pan předseda tchajwanského parlamentu mluvil jasně. Mluvil o šikanování ze strany komunistické Číny.

Ta slova ve mně zanechala hluboký dojem. A myslím si, že bychom měli naslouchat našim hostům, se kterými jsme také toto prohlášení dneska projednávali a jsou o něm informováni. Mám za to, že když ho budeme měnit, tak je to věc další debaty. Já jsem na ni připraven. A kdybyste chtěli nějaké další příklady z mezinárodního práva, za chvilku uvedu další. Těším se na rozpravu.

Děkuji za možnost vystoupit. Vraťme se k tomu usnesení. Když si ho přečteme, tak my tam nedáváme vládě žádný úkol. Někdy – a často a rádi – v Senátu dáváme vládě úkoly, nebo ji korigujeme, nebo ji k něčemu vyzýváme. My tady vládě nedáváme žádný úkol. To znamená, pokud se jedná o nějakou vládní rovinu diplomatických vztahů, tak jsme velmi nekonfliktní. Ale tam, kde jsme neústupní, tam zůstáváme v tom bodě 1 jednoznační. Máme tady hosty a dialog mezi demokraticky zvolenými členy parlamentu hraje nezastupitelnou roli při budování vzájemně výhodných vztahů.

A teď k otázce té existence nebo neexistence z hlediska mezinárodního práva. Můžeme to škrtnout. Můžeme nad tím zavřít oči. Ale já to nechci udělat bez toho, že bych vám řekl jeden příklad. V roce 2011 tady možná polovina z nás senátorů a senátorek nebyla. Česká republika pro jednu ze zemí světa vůbec neexistovala, protože nás neuznávali z hlediska diplomatických styků. A přesto jsme existovali, přesto jsme byli subjektem mezinárodního práva. Bez ohledu na to, že nás některé země neuznávaly.

V roce 2011 nás uznává Království Bhútán. Česká republika uznává toto Království a začíná navazovat diplomatické styky. Trvalo to dlouho. Ale když se podíváte na titulky z tehdejších novin a deníků, tak jsme si to brali za čest, že si vlastně nás Království vzalo jako za partnera a začalo s námi jednat. To znamená, i v historii České republiky, a ne tak dávné, před rokem 2011, jsme např. pro Bhútán nebyli vůbec na mapě světa, nebrali nás jako partnera.

Takže proto si myslím, že ten vývoj ve vztazích je tak dynamický, že bychom i na naší vlastní historii – a těch příkladů bychom mohli přinést mnohem víc – mohli ukázat, ať se to někomu líbí nebo ne, Česká republika tou dobou přece už dávno existovala. Takže proto se mi zdá, že máme-li jednat jako suverénní členové parlamentu, mohli bychom si tedy dovolit deklarovat, že vyjadřujeme nějaké přesvědčení. V případě Tchaj-wanu víme, že ze země, kde bývala jenom jediná strana u moci, dneska tam máme čtyři politické strany v parlamentu, jak jsme dneska slyšeli. Tak si můžeme dovolit říci, že jsme přesvědčeni, že ten dialog mezi námi napomáhá k rozvoji vztahů mezi těmito dvěma subjekty mezinárodního práva.

Pochopím, že to někdo bude brát jako příliš technický jazyk, jsem připraven k diskusi, ale chtěl jsem vám jenom říct, že i ČR, dokud ji Bhútán neuznal v rámci mezinárodních vztahů za partnera, vlastně existovala, navzdory tomu, co si o tom kdo třeba na druhém konci světa myslel. Proto si myslím, že je rolí parlamentů, aby tyto složité otázky dávala na stůl. A všimněte si, vládě nedáváme žádný úkol, nic, jenom konstatujeme a vyjadřujeme přesvědčení. Tak jednoduché to je. Děkuji.