K situaci po teroristických útocích v Izraeli

jak dobře víte, událost, ta hrůza, která se stala 7. října, kdy útočníci Hamásu koordinovaným způsobem zaútočili na civilní obyvatele v Izraeli, byla neuvěřitelně brutálním příkladem teroru a násilí. Připomínám, že v Izraeli byly svátky, to je, jako kdyby se u nás rozpoutala podobná hrůza například 24. nebo 25. prosince.

Ten útok byl dlouhodobě plánován. Viděli jsme útočníky nejenom na moři, ale také ve vzduchu, nejenom pozemní síly, ale také raketové útoky. Vraždy nevinných připomínaly nejhorší scény z pogromu.

Přitom si musíme klást otázku, proč to ti, kteří mají odpovědnost za konání Hamásu, vůbec vyvolávali a co bylo jejich cílem.

Podle mého soudu je za tím na prvním místě snaha vybičovat veřejné mínění v Izraeli, aby Izrael udělal chybu, aby poškodili pověst bezpečnostních sil Státu Izrael, aby znemožnili spolupráci, která se rozvíjela mezi Izraelem a arabskými zeměmi. Víme dobře, kolik už dohod Stát Izrael dokázal uzavřít s arabskými státy, a víme také o tom, jaké to mělo dopady na dohodu, která byla právě vyjednávána se Saúdskou Arábií. Saúdská Arábie pozastavila svoje diplomatické úsilí a nikdo nevíme, kdy a zda vůbec ho obnoví.

Jak na to odpovědět? Ta situace je bezpečnostně mimořádně složitá, Hamás drží rukojmí nejenom v Izraeli, ale vlastně celou Gazu, Pásmo Gazy má přes 2 miliony obyvatel, z toho je jedna polovina, to znamená milion, mladších 18 let. To znamená, že z toho je polovina dětí. Když bezpečnostní síly Izraele varovaly civilní obyvatelstvo Pásma Gazy, aby věděli, že např. na severu přijdou útoky, a vyzvaly je k evakuaci, aby se přesunuli na jih, Hamás říkal přesně pravý opak. Říkal: zůstávejte na místech. Jako kdyby chtěl, aby v tom útoku bylo co nejvíc civilních obětí a aby co nejvíc občanů Gazy bylo těm útokům vystaveno. Hamás totiž poschovával svoje zbraně, svoje velitelská stanoviště, svoje plánovací a další logistická centra do škol, do školek, do nemocnic nebo do civilních budov, takže to dělal s cílem, aby těch civilních obětí bylo co nejvíc.

Možná že tou strategií tedy je, aby vybičoval veřejné mínění nejenom v Izraeli, ale později i v těch arabských státech, dokonce na evropském kontinentu tak, aby se ta robustní bezpečnostní odpověď, kterou takové řádění vyžaduje, ze strany Izraele stala velmi složitou z hlediska podpory veřejnosti, a šířeji vzato politické podpory.

Když se podíváme do historie Izraele, za těch 75 let jeho existence je napětí na denním pořádku. Těch válek, které Izrael musel vést se svými sousedy, je bezpočet. Když začneme hledat jenom ty nejvýznamnější, napočítáme možná 9 velikých válečných konfliktů.

Musíme si klást otázku, jak tu situaci řešit, když vidíme, jak propojené začínají být síly, které stojí nejenom proti Státu Izrael, proti demokracii, ale také proti Evropě. Mluvím například o Íránu nebo o Rusku, o kterém jsme mluvili v předchozím bodu. Proto bychom měli diskutovat o tomto bodu s cílem, abychom dávali zpátky na stůl také mezinárodní právo a mezinárodní pravidla, abychom nekomplikovali další vývoj při jednání Izraele i těch jeho sousedů, kteří jsou v okolí – na prvním místě palestinské samosprávy a jeho sousedních zemí. Ta vznětlivost situace je mimořádná.

Dovolte mi jenom jeden příklad z jednání našeho výboru: Když se Miloš Zeman dopustil neopatrných výroků na adresu arabských států, musely bezpečnostní složky v koordinaci s diplomaty zvyšovat zabezpečení našich pracovníků v zahraničí. Zkrátka bezpečnostní riziko se zvyšuje pokaždé, když se objeví nějaký štěpný silný a tvrdý výrok. Možná v domácí politice nám to některým může pomoci, Miloš Zeman byl mistr v tom, jak získávat body. Ale v zahraničí a ve prospěch bezpečnosti, bezpečnosti našich občanů, to není dobrá rada. Je to naopak přímé ohrožení. Vzpomeňme si na útoky předevčírem v Bruselu, kdy terorista pálil na fanoušky švédského fotbalového týmu uprostřed města. Když jsme to analyzovali na našem výboru, viděli jsme souvislosti s tím, jak se ve Švédsku například bezpečnostní síly potýkají s fenoménem veřejných provokací pálení koránu, v důsledku čehož každý Švéd začíná mít na sobě nakreslený terč. Proto bychom měli i v těch výrocích a v těch návrzích, které dáváme do placu dnes, v ČR nezapomínat na to, že na Blízkém východě je situace po desetiletí mimořádně složitá. Krize, kterou dnes z hlediska bezpečnosti musí řešit Stát Izrael, ale také jeho sousedé, je bezprecedentní a hrozí tam reálně zažehnutí většího konfliktu.

Proto jsme v navrhování toho usnesení byli velmi obezřetní. Já vám ho teď přečtu. Vím, že o tom bude rozsáhlá debata. Další argumenty si nechám pro to, abych reagoval.

Naše usnesení navrhuje toto:

K situaci po teroristických útocích v Izraeli dne 7. října 2023 Senát konstatuje, že

1. Česká republika plně podporuje právo Izraele na sebeobranu;

2. vraždění, mučení a únosy civilistů do civilizovaného světa nepatří a je pochopitelné, že je Izrael nenechá bez odezvy;

3. Česká republika uznává legitimní aspirace palestinského lidu na sebeurčení, ale teroristické hnutí Hamás tyto aspirace nereprezentuje;

4. Hamás palestinskému lidu nenabízí nic jiného než další teror a krveprolití;

5. pověřuje předsedu Senátu, aby o tomto usnesení informoval předsedu vlády.

Vážená paní předsedající, děkuji. Předávám vám slovo.

Ty reálné problémy těch konkrétních zbídačených lidí, které tam drží jako rukojmí Hamás na prvním místě, se totiž nevyřeší. A ty reálné problémy vezme do ruky Írán. A vyrábí tam v laboratoři další islamisty, které potom vysílá do Evropy. Proto bych byl v tom radikalismu se zastavením těch peněz obezřetnější, jakkoli chápu, že to je velmi důležité říkat, ale v realitě by to mohlo nakonec být medvědí služba, protože bychom posilovali síly, které budou škodit Izraeli, našemu spojenci. A dalším, kteří v té oblasti a regionu chtějí žít pokojně a s terorem a s Hamásem opravdu nechtějí mít nic společného. Takoví lidé tam jsou, i v pásmu Gazy.

(rozprava)

Pane předsedající, děkuji.

Mluvíme o usnesení, ve kterém je nejenom podpora Izraeli, tvrdé odsouzení Hamásu, ale zmiňujeme tam i Palestince. Chci krátce vysvětlit, jak jsme k tomu došli.

Když se mluví o tom obrovském konfliktu, o problému, který na Blízkém východě sledujeme, tak nemůžeme mluvit pouze o teroristech. Musíme mluvit i o lidech, kteří chtějí žít bez teroru, kteří žijí v těch okupovaných územích, příp. kteří žijí v jejich nejbližším okolí.

Ano, mluvit o Izraeli a nemluvit o Palestině by byla veliká chyba. Když se podíváme do rodného listu Izraele, dá-li se to takto říct, mluvím tady o rezoluci OSN z roku 1947, v tom rodném listu Izraele jsou tři důležité věci. Je tam stát Izrael a možnost jeho založení, vzniku, je tam ale také stát pro Palestinu, to znamená dvoustátní řešení, jak se tomu říká, a pak tam je třetí, a to je zcela speciální status pro Jeruzalém. To není nic nového. Když se podíváme do Sykes-Picotova Agreementu, tedy dohody z roku 1916 – mluvíme o dokumentu, který je více než 100 let starý –, už tam se mluví o tom, že Jeruzalém by měl mít zvláštní mezinárodní ochranu, protože to je město, které je spojeno s tolika válečnými konflikty, že ho nemůže mít jednom jeden stát za svoje hlavní město, jenom jedno náboženství za svoje posvátné místo.

Podobně mluvila Peelova komise v roce 1936. Ten mezinárodní status Jeruzaléma má dokonce i českou visačku, nebo, chcete-li, československou visačku. V roce 1946, tedy po válce, vzniká speciální komise v rámci OSN, tzv. UNSCOP. Je tam 11 států, žádný z nich není jadernou nebo jinou velmocí, která má právo veta v OSN, naopak, a Československo je mezi nimi. Náš diplomat Karel Lisický byl u toho, kdy se vytvářel ten status Jeruzaléma jako mezinárodního místa pod ochranou OSN a dvoustátní řešení pro tu tak složitou situaci, kterou dnes vidíme. Ano, teprve potom přichází rezoluce OSN s číslem 181. To byl rok 1947.

Co to znamená? Že dvoustátní řešení a status Jeruzaléma jsou součástí mezinárodního práva. To je věc, kterou bychom neměli podceňovat. Když se podíváme do Ústavy ČR, hlava I článek I odst. 2, tam stojí, že ČR dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. To znamená ty závazky, které jsme na sebe v minulosti vzali, např. v roce 1947 při hlasování o té rezoluci, která zakládá možnost vzniku pro Stát Izrael. Tyto závazky trvají pro nás dodnes. Jinak bychom si museli poctivě položit otázku, jestli jsme vůbec nástupnickou zemí Československa, jestli jsme skutečně sukcedovali do všech smluv, které byly s Československem spjaty. Protože odpověď je ano, jsme nástupnickou zemí Československa, sukcedujeme do všech smluv a závazků, nemůžeme teď říkat bez dalšího, že podporujeme například zabírání území, které nikomu nepatří.

To je stejný princip, jako když vidíme, že Rusko zabírá Krym. Právem se proti tomu stavíme a protestujeme. Stejně tak z hlediska mezinárodního práva Jeruzalém dnes, a nebylo to tak ani před těmi 75 lety, Izraeli nepatří. Ten je pod speciální ochranou, dokud se Palestinci a Izraelci nedohodnou na dalších krocích, které by schválilo mezinárodní společenství. To znamená: rodný list Izraele je tak cenný dokument právě proto, že v něm čteme ty základní parametry toho, co dnes může být cestou také ke snižování napětí, tzn. apel na dodržování mezinárodních pravidel. I proto v tom našem usnesení mluvíme o palestinském lidu a o tom, že Hamás jeho zájmy nemůže reprezentovat. Proto odsuzujeme teroristy z Hamásu. To znamená, neuznáváme nabývání území silou, o věcech je potřeba vyjednávat. Země naší velikosti, jako je ČR, si nemůže vybírat jen tak z pravidel, co se jí zrovna hodí. Respekt k mezinárodním pravidlům je totiž základem naší bezpečnosti.

Řeknete mi: proč to tady všechno říkám? Vždyť to není nic nového! Já vám řeknu, proč to tady říkám. Ano, není to nic nového, protože, cituji teď z projevu: „Politikou vlády ČR je politika mírového řešení izraelsko-palestinského konfliktu založená na přímém jednání obou stran.“ Takhle mluví předseda vlády ČR Petr Nečas, který byl interpelován v této věci 22. 9. 2011 na 23. schůzi Poslanecké sněmovny. A pokračuje: „My jsme zastánci dvoustátního řešení.“ Říká tehdy předseda vlády ČR. To znamená, existence palestinského státu a také Státu Izrael jako židovského a demokratického státu, kde žijí obě strany v mírovém soužití.

Toho řešení je ale možné dosáhnout pouze jednáním, přímým jednáním obou stran. „Jsem přesvědčen,“ říká Petr Nečas, že „napříč politickým spektrem toto mírové řešení všichni podporujeme a přejeme si ho.“ Nakonec říká: „Jsem přesvědčen, že právě naše vyvážená pozice, tzn. podpora dvoustátní existence těchto dvou národů vedle sebe, ale současně i to, že vyznáváme i určité hodnotové partnerství, je tou správnou cestou.“ Jak to bývá v interpelacích a jejich přepisu, tady se píše: Potlesk ODS. Konec citace.

Proto je důležité, abychom nezapomínali na historii, nejenom tu nedávnou, ale i tu sto let starou, abychom nezapomínali, že klíče k řešení toho strašlivého konfliktu, který tady popisovala paní senátorka Němcová, máme vlastně v ruce i my, když nezapomeneme při schvalování tohoto důležitého usnesení na to, že Jeruzalém Izraeli dnes nepatří, přesouvat do něj ambasádu by byla hrubá chyba z hlediska mezinárodního práva. I proto přesun ambasády, o kterém jsme také včera dlouho diskutovali na výboru, není součástí toho našeho usnesení, které dnes předkládáme. Děkuji.

(rozprava)