Naše země musí mít svou vlastní politiku jedné Číny

Koncept „jedné Číny“ v teorii a praxi – možnosti a limity spolupráce s Tchaj-wanem v rámci politiky jedné Číny 
3. listopadu 2023, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR
Vystoupení na kolokviu

Naším cílem má být budovat vzájemně výhodné vztahy se všemi státy světa. Tak je to i ve vztazích s Čínskou lidovou republikou. Toho nedosáhneme tím, budeme-li jen s obavami opakovat, čím nám vláda v Pekingu vyhrožuje. Možná jsme si všimli toho, jak často mezinárodní společenství ve vztahu k Číně – nejspíše z důvodu jistého respektu k této jaderné velmoci – mluví zvláštním jazykem. Místo toho, abychom řekli, co nám na Číně vadí, raději připomínáme červené čáry, které jsou údajně pro čínské vedení nepřijatelné.

Pokud by to tak skutečně bylo, nehodí se, abychom opakovali to, co údajně vadí Pekingu. To bychom šířili čínský pohled a hájili čínské zájmy. To by bylo jako tehdy, kdy dokonce prezident republiky osobně prohlásil, že se jezdí do Číny učit stabilizovat společnost. Připomeňme si okolnosti: bylo to 30. října 2014 v rozhovoru pro čínskou státní televizi CCTV, kde prezident republiky ve společnosti plyšového krtečka rozdával roztomilé úsměvy čínskému publiku. Vstoupil tím do dějin jako prezident suverénní země, který se rozhodl chovat jako špatný kabaretiér a nevkusný komentátor. 

Není možné tak mluvit v případě země, která v průmyslovém měřítku vyhlazuje Ujgury nebo Tibeťany, upírá jim právo na vlastní jazyk, kulturu, vzdělání v rodném jazyce, bourá jejich památky nebo provádí takovou rodinnou politiku, kterou destruuje samotnou lidskou důstojnost. Muže odvádí na nucenou práci jenom na základě toho, jak na první pohled vypadají rysy jejich tváře. Děti deportuje daleko od domova a dává je na převýchovu a k nucené adopci. Ženy nechává sterilizovat a do jejich domovů nasazuje domovní důvěrníky, kteří si nárokují nejen ubytování, ale i stravu a všechny služby, včetně těch sexuálních, které si vynutí. A mohli bychom pokračovat, například zmínit nucené odebírání lidských orgánů od politických vězňů. Ano, i to  je služba pro klienty, kteří nechtějí čekat fronty na to, až se objeví vhodný dárce. A tak se mluví o turistice. Bohužel na ni mají obrovský podíl i občané evropských států. 

Vyhlásí-li představitel demokratické země, že se přijel učit stabilizovat společnost do Číny, je to skandál. Taková slova byla doslova vlastizrádná. Po nich musely v Pekingu odšpuntovat celé bedny šampaňského. Jednalo se o vítězství jejich „soft power“ ve světovém měřítku. 

A podobně, i když v nesrovnatelně menší míře, to platí pokaždé, vyhlásíme-li, že Čína má své červené čáry. Není naopak v našem bytostném zájmu dát na stůl také naše vlastní červené čáry? Vždyť i my musíme nějaké mít. A čím srozumitelněji je budeme umět formulovat, vysvětlovat veřejnosti a sdělovat našim čínským partnerům, tím lépe pro nás. A tím jednodušší to bude mít také byznys. Alespoň naši podnikatelé a investoři budou předem vědět, že do určitých rizik náš stát nemůže jít, protože jsou věci, které na prodej nejsou a ani nesmějí být. A že v určitých teritoriích je náš stát nemůže doprovázet, protože by to mohlo poškodit naše vitální zájmy. 

Proč tu mluvím o opakování červených čar Pekingu? 

Protože právě v otázce tzv.  jedné Číny jakožto principu je vidět, jak často můžeme spadnout do pavučiny nejrůznějších doporučení, které si máme brát k srdci, abychom nezraňovali „city čínského lidu“. 

S Čínou jako i se všemi dalšími partnery ve světě je třeba jednat na základě principu já pán, ty pán. Jako suverénní země si máme dovolit ten luxus, abychom – na základě odborných analýz – si definovali náš vlastní cíl, a ten pak prosazovali. 

Co je naším cílem? Budovat vzájemně výhodné vztahy jako rovný s rovným. Pokud se ukáže, že v ČLR klesají prodeje automobilů Škoda, a pokud by se zjistilo, že to je i proto, že celé auto tam okopírovali a dali mu jiné jméno, pak bychom se měli umět ubránit. Bude to umět koncern VW? Bude to umět vláda ČR? Jak vlastně pokročila inventura vztahů s Čínou, k níž se zavázala tato vláda? Mohli bychom tu inventuru vidět? 

V mezinárodní politice platí, že lze budovat vzájemně výhodné vztahy takto. Přijmeme jazyk Číny – tedy tzv. princip jedné Číny, ale dáme si tu práci a naplníme ho vlastním obsahem. Takže moje otázka zní: jaký mu chceme my jakožto suverénní země dát obsah? Máme tuto ambici? A umíme to pojmenovat? 

Pokud bychom to nedělali a tyto otázky si nekladli včas, mohli bychom jen bezduše opakovat floskule přeložené z čínštiny, jimiž budeme jen tupě šířit ideologii Pekingu, kde ale nemohou vědět, co je pro nás dobré. Kdybychom jen opakovali červené čáry nebo zákazy, které Peking vysílá do světa, pak bychom se mohli stát aktivními šiřiteli jeho propagandy. A to by bylo krajně nevhodné. Tomu se říká vlastizrada.  

Když jsme u těch červených čar, rád bych připomněl jednu nedávnou epizodu, která by neměla zapadnout. 

Počátkem září tohoto roku Peking zveřejnil novou oficiální podobu mapy. Na té mapě bylo kuriózní to, že si přivlastnil území svých sousedů. Reakce na sebe nedaly dlouho čekat. Indie, Malajsie, Filipíny, Vietnam, Tchaj-wan reagovaly naprosto jednoznačně. I tady šlo o politiku jedné Číny, podle mě bychom měli přesněji říci, že šlo o politiku jedné imperiální Číny. A to je přece skandál. Není důvod Čínu omlouvat, je třeba bít na poplach. Mimo jiné touto mapou Čína opět potvrdila své imperiální ambice.   

A to není všechno. Peking v červenci tohoto roku vyhlásil, že si nárokuje také území Bhútánu. Nebo státní sdělovací prostředky nečekaně objevily, že hory Pamír v Tádžikistánu historicky náleží Číně. Hory zřejmě mají svou magickou přitažlivost i pro Peking. 

Tak tedy vypadá „čínský sen“, který slibuje Číňanům generální tajemník Si Ťin-pching. Linie konfliktu, o které ještě uslyšíme, vede od Jihočínského moře po vrcholky Himálají nebo od Hongkongu po Tchaj-wan.  

A jak vysvětluje územní nároky Peking? U Jihočínského moře například mluvčí ministerstva zahraničí nedávno prohlásil, že pozice Pekingu je dlouhodobě jasná a konzistentní. Ale i zde Peking porušil mezinárodní pravidla. To není můj osobní názor. Je to autoritativní výrok, který i Peking musí respektovat, protože k němu došli u arbitráže v Haagu, kde Peking byl jednoznačně odsouzen, což znamená vážné veřejné ponížení. Druhé straně, Filipínám, dal soud za pravdu. 

To bylo v roce 2016. Od té doby Čína stavěla umělé ostrovy, čímž v Jihočínském moři zabrala další území, postavila tam obří vysílačky a začala kontrolovat provoz na moři i ve vzduchu. Má to svoje dopady nejen do omezení svobody plavby, kterou garantují mezinárodní smlouvy a která je zde mimořádně intenzivní, ale také pro rybáře nebo pro pravidla, která zde platila ve vzdušném prostoru. I tam si Čína nárokuje území. A to poměrně nebezpečným způsobem.

Minulý týden jsme byli svědky, že americký bombardér, který letěl v mezinárodním prostoru, se téměř dostal do kolize s čínskou stíhačkou. Nevím, jestli si to dokážeme dostatečně představit – jde o obrovský strategický bombardér B-52, který má fantastický dolet, ale manévrovací schopnosti samozřejmě omezené. Stíhací letoun Shenyang J-11 čínských vzdušných sil prováděl nebezpečné manévry v jeho nejbližší blízkosti, podle informací se k němu měl dostat dokonce až na tři metry. To je vzdálenost, která se mezi leteckými silami států opravdu bere za mimořádně nebezpečnou. 

Ale není to jediný příklad. Menší konflikty lze počítat už na desítky. Od konce roku 2021 lze napočítat podobných incidentů mezi Čínou a USA jen ve vzduchu na 180. A pokud bychom se zajímali o incidenty na moři, mohli bychom jich napočítat obrovské množství – svoboda plavby a rybolovu je totiž právě v těchto měsících ze strany Číny mimořádně ohrožena. 

Takže co s tím? ČR nemá strategické bombardéry ani letadlovou loď. Nemáme ani vlastní rybáře, kteří by nás burcovali a žádali o zastání, protože je čínské lodě vyhánějí z vod, kde nemají Číňané co rozkazovat. Nemáme ani společnou hranici, abychom na vlastní oči viděli, jak se Čína chová ke svým sousedům. Ale máme oči a vlastní rozum. 

Leží-li v regionu Indopacifiku státy, které mají otevřený zájem s námi posilovat spolupráci, a jsou-li to navíc státy, s nimiž sdílíme ideály vlády práva a demokracie, pak je naší povinností s nimi posilovat spolupráci. Předevčírem jsem se vrátil z Tokia, kde jsem měl velmi srdečná jednání s představiteli vlády i parlamentu, a mohu vás ujistit, že potenciál spolupráce je obrovský. Podobně musíme přistupovat k Indii, Korejské republice, Austrálii, Novému Zélandu, Tchaj-wanu a dalším. Oceňuji, že právě posilování spolupráce s těmito státy má vláda ve svém programovém prohlášení a že to nezůstalo na papíře, stačí se podívat na množství návštěv a jednání na nejvyšší úrovni. 

Ano, má-li toto být realita jedné velké imperiální expanzívní Číny, která si neláme hlavu s mezinárodním právem, pak už to není „čínský sen“, ale „čínská noční můra“. A pak se musíme mít na pozoru. Právě respekt k mezinárodním pravidlům garantuje bezpečnost. Ten, kdo tento princip popírá a rozhodne se zabrat území vojensky, destabilizuje celý svět. To je vidět na hrůzné válce, kterou rozpoutalo Rusko proti Ukrajině. 

Zabírání území druhým a popírání mezinárodního práva je ohrožením i pro naši vlastní bezpečnost. Dodržování mezinárodního práva je garantem a předpokladem naší vlastní suverenity. A proto se musíme ozvat. Vždyť máme obrovský vliv na to, jak mezinárodní společenství, zejména EU, formuluje svou politiku vůči ČLR. O to důležitější je, abychom nespadli do pasti propagandy a ochotně zas papouškovali, co nám v Číně nadiktují. 

Jsme-li suverénní země, měli bychom mít ambici dávat věcem vlastní obsah. Jsme-li suverénní země, měli bychom mít dostatek sebevědomí stanovit vlastní politické cíle ve vztahu i k těm největším otázkám světové politiky. A jsme-li suverénní země, měli bychom mít strategický cíl, který budeme prosazovat při jednání EU. 

To se neudělá jedním prohlášením, ale jedině systematickou prací. 

Co říci závěrem? 

Za Senát Parlamentu ČR chci poděkovat našim expertům z Akademie věd a projektu Sinopsis. Jejich renomé je světové, jak jsem se posledně přesvědčil na mezinárodní konferenci o Číně v Japonsku. Bez jejich mravenčí práce bychom neuměli rozpoznat, jak velké nebezpečí představuje imperiální politika Číny, která pronásleduje svoje oponenty u nás. 

Ano, dokonce i na výsostném území České republiky si Peking nárokuje právo pronásledovat každého, na koho komunistické vedení ukáže. I proto je nejvyšší čas se tomto ohrožení systematicky věnovat. Nedávno proběhla mezinárodní konference o jedné Číně v Senátu (16. 3. 2023). Dnes máme kolokvium ve Sněmovně. Jsem opravdu poctěn, že jsem zde mohl vystoupit.  

Mluvit o těchto otázkách je součástí naší péče o svobodu a suverenitu a demokracii naší země. Jako senátor Parlamentu ČR vím, že není mou úlohou šířit propagandu komunistické Číny, ale naopak je mou povinností se v souladu s Ústavou a se zákony naší země hrozbě z Číny pro naši zem systematicky věnovat. 

Přeji Vaší konferenci úspěch.