O současných prioritách zahraniční služby

Konference „Diplomacie a bezpečnost – role zahraniční služby v bezpečnostním systému“  
9. listopad 2023; Ministerstvo zahraničních věcí ČR 

Vážené dámy, vážení pánové, vážená paní předsedkyně, pane generále, 
milí přátelé, kolegové, 

organizátoři mě požádali, abych mluvil jednak se zkušeností z tohoto domu, jednak se zkušeností z působení v Kanceláři prezidenta republiky, a také se svou nynější perspektivou ze Senátu.

Žijeme v době, kdy jsou krize vzájemně tak propojené, že je často těžké je mezi sebou oddělovat. Brilantně to dnes zachytil Jaroslav Kurfürst. Považuji diplomacii za nervovou síť. Ta nervová síť nás musí probudit, abychom věděli, co se děje, a abychom na to uměli reagovat. Nervová síť tak jako u člověka musí vnímat, to znamená musí mít schopnost číst, a zároveň musí být roztažena způsobem, aby mohla vnímat z první ruky. Nestačí nám číst zprávy z médií a sedět v kanceláři daleko od míst, kde máme působit. V diplomacii musíme být na místě a mluvit s aktéry, interpretovat nebo zasazovat do souvislostí. 

To ale nestačí. Diplomacie musí umět analyzovat, a to byla vždycky velká výzva pro diplomacie demokratických zemí, protože právě analýza, která bude kritická a zároveň otevřená i názorům, které nejsou většinové, ale které třeba mohou indikovat nějakou významnou tendenci ještě dříve, než se potvrdí, to je věc, kterou musíme posilovat. A je dobře, že jsme dnes slyšeli, že ministerstvo zahraničí má zvláštní pracoviště právě na strategickou analýzu. 

Vnímat a analyzovat ale nestačí, musíme otevřeným způsobem informace šířit a v rámci společnosti vytvářet konsenzus. V tom má nedílnou roli nejenom vláda, ale i Parlament a nevládní organizace. Proto je tak dobře, že tady jsou některé z nich zastoupeny, velmi oceňuji, že jste je pozvali. 

A nakonec to všechno musíme umět ve správné míře sdílet se spojenci a vytvářet podmínky pro to, abychom měli podporu pro naše hlediska, pro prosazování českých zájmů v zahraničí, a zároveň musíme být připraveni podporovat je ve chvíli, kdy se jedná o něco zásadního. 

To všechno vyžaduje schopnost sestavovat si priority, což vůbec není jednoduché. Naše zahraniční zastupitelské úřady totiž nejsou nějaké pevnosti. Abychom mohli vnímat, co se v teritoriu děje, tak se jedná v prvé řadě o bezpečnost našich lidí, o jejich odpovídající výcvik a přípravu. Může to mít někdy velmi konkrétní obrysy, jak za chvíli uvedu. Protože bezpečnost, to není jenom bezpečnost občanů v zahraničí, ale také bezpečnost našich diplomatů. Může to být také bezpečnost energetická, jak bylo už dnes připomínáno, ale také bezpečnost ekonomická. A tady musíme leccos zlepšit, protože právě kvalita informování veřejnosti a hospodářské komunity u nás je věcí, kterou musíme posilovat. 

Aktéři, kapitáni průmyslu i malé a střední podniky, by od nás měli včas dostávat informace o tom, že se ocitli v nebezpečném teritoriu. Je úkolem diplomacie, aby je například včas varovala, že tam, kde se jim dříve dařilo podnikat, se otočil vítr, a tudíž Česká republika už nemůže dále do budoucna hájit jejich zájmy. 

Kdybychom tohle nedělali, nebo kdyby to byly naopak ty velké firmy, které budou si podmaňovat diplomacii – a vím, o čem mluvím, protože to v minulosti bývalo –, tak by se česká zahraniční politika mohla stát rukojmím partikulárních zájmů byznysové komunity nebo některých vybraných velkých firem. A potom si ale musíme pojmenovat problém. Protože zatímco v byznysu často řešíte konkrétní rozpočtový rok nebo hlídáte, aby měli všichni podílníci dostatečný zisk z daného kvartálu, to znamená jedete ve velmi krátkém horizontu, tak v zahraniční službě musí být ten horizont velmi dlouhý, musí jít nad rámec vašeho vlastního vyslání, které je omezené, dokonce nad rámec mandátu vlády, která vám dává úkoly. 

Také proto je tak důležité, abychom dlouhodobost a strategii dokázali udržet i ve chvíli, kdy se například dostává zahraniční politika České republiky do závažných dilemat mezi krátkodobostí a dlouhodobostí. 

Když jsem vzpomínal na svoje léta v diplomacii, tak mi vytanuly tři nebo čtyři vzpomínky. 

První vzpomínka: Jednou se na ambasádu na Avenue Charles Floquet – vy, kteří znáte ten krásný dům na Martových polích, víte, jak vypadá ambasáda v Paříži – dostal muž s batohem. Byl to cizí člověk, který se navzdory všem instrukcím dostal dovnitř. Bylo velmi těžké ho odtamtud vyprovodit, a to jsme se opravdu mohli jenom dohadovat, co v tom batohu nese, resp. o co mu jde, protože byl poněkud popletený. Bylo potřeba opravdu velmi citlivé práce v součinnosti s policií Francouzské republiky, abychom ho dostali do bezpečného perimetru. 

Druhý příklad: Řešili jsme pokus o teroristický útok na autobus plný českých občanů. Na ten den nezapomenu. Bylo to opravdu cvičení se vším všudy, a protože jsme měli informace z důvěryhodných zdrojů, tak jsme na ně museli také odpovídajícím způsobem reagovat. Během rekordního času se nám podařilo zjistit, kdo v autobuse jede a kdo ho řídí. Mobilní jednotky protiteroristických oddílů ve spolupráci s četníky ve Francii ten autobus zabezpečili, aby nám potom sdělili, že je všechno v pořádku. Byl to vtip. Špatný vtip. Stálo nás to několik balení velmi dobrého piva z jednoho vybraného českého pivovaru jako poděkování. Vztahy s tehdejší „URNou“ ve Francii byly potom velmi srdečné, to říkám trochu s nadsázkou, ale ocenil jsem jejich akceschopnost a velkorysost. 

Poslední příklad: To už nebyl terorismus, ale organizovaný zločin. Byli jsme upozorněni na to, že jeden z pracovníků ambasády se stal uživatelem tvrdých drog a že si je aplikuje v prostředí, které bylo mimořádně nebezpečné. Jednalo se o přímé ohrožení práce úřadu. Detaily nechám stranou, možná že je tady v archivech ani nenajdete, ale bylo to velmi náročné, a to jak v prostředí, kde jsme pracovali, tak i tady doma. 

Suma sumárum mi z toho vychází následující: Měli bychom být velmi obezřetní, abychom se pod tlakem emocí nebo veřejného mínění drželi stranou toho, co také někdy vidíme v zahraniční politice, a to je jistý aktivismus. Musíme být velmi obezřetní s ohledem na geopolitiku a dávat stranou emoce, protože ty nejsou dobrým rádcem. To vyžaduje velmi vysoký stupeň disciplíny a odpovědnosti. 

A to je můj čtvrtý příklad: Když jsem jako politický ředitel ministerstva zahraničí objížděl Blízký východ a vyjednával o spolupráci v oblasti obrany, tak jsem zjistil, že jeden z diplomatů, který tam slouží – v zemi, která byla arabská –, má na svém soukromém facebookovém profilu místo profilové fotografie vlajku Izraele. V tehdejší době bylo Pásmo Gazy v jednom ohni a napětí v regionu rostlo. Ten člověk sloužil v arabském státě, ve kterém Izrael neměl vlastní zastoupení, a my jsme tam mohli udělat jako diplomaté velký kus práce i ve prospěch našich spojenců, tedy i Izraele. 

A tady jsem si uvědomil, jak citlivá je naše doba a že rozdělování soukromého a veřejného v případě pracovníků zahraniční služby je ještě citlivější, než by se zdálo z ústředí. Je to vlastně výraz určité neopatrnosti, a dokonce bych řekl i otázka určité loajality. Protože v zahraniční službě bychom si neměli dávat na profily na sociálních sítích vlajky cizích států. Pokud už tam máme nějakou mít, pak by tam slušela víc vlajka ČR. O nutnosti anticipovat krize, které mohou nastat – a takový diplomat by se mohl dostat do velmi složité situace v případě nějakého zvýšení napětí, o které v regionu není nouze –, se snad nemusím dále rozvádět. 

Takže co říci závěrem? Zahraniční služba potřebuje výcvik, potřebuje instrukce z ústředí, potřebuje umět analyzovat a potřebuje také konkrétní velmi jasné ohodnocení, což je otázka také rozpočtu. V době, kdy nemůžeme rozdělovat vnitřní a vnější, obranu a bezpečnost, tak je velmi důležité, abychom mluvili o prioritách. 

Děkuji proto za pozvání na vaši dnešní konferenci. A za Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu Parlamentu České republiky vám vyslovujeme maximální podporu a budeme připraveni i v tom vyjasňování priorit přiložit ruku k dílu.