Trestný čin znásilnění a pomoc obětem trestných činů

Diskuzní setkání „Trestný čin znásilnění a pomoc obětem trestných činů“
v rámci cyklu „Diskusní čtvrtky na katedře trestního práva“
18.dubna 2024; Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Vážené dámy, vážení pánové,

nejprve mi dovolte zmínit dvě obecné otázky, a pak se věnovat obětem znásilnění a současné podobě pomoci dle zákona o obětech trestných činů.

Zákon č. 45/2013 Sb. o obětech trestných činů byl přijat v ČR před deseti lety. Vyžadoval rozsáhlou novelizaci trestního řádu (zákon č. 141/1961 Sb.). Je tedy na místě si dnes položit dvě otázky.

Tou první je otázka, zda se výše peněžité pomoci obětem v důsledku inflace za těch deset let od přijetí zákona nesnížila natolik, že by bylo na místě připravit valorizaci. Je dobrou zprávou, že se na to již ministerstvo spravedlnosti připravuje. Ale je na místě se ptát, zda tu není prostor pro širší politický konsensus, aby se s touto valorizací zbytečně neotálelo. A s tím souvisí i to, zda je mechanismus pomoci obětem trestných činů dostatečně vstřícný právě konkrétně vůči obětem sexuálního násilí. S tím se nabízí také další téma, a sice u jakých trestných činů by se měla upravit výše této pomoci a zda by neměl být upraven také celkový katalog trestných činů. Na to dnes odpověď nemám, ale jsem přesvědčen, že by to mělo být předmětem širší rozpravy.

Moje druhá otázka směřuje k trestnímu řádu, který byl u nás schválen již před 63 roky. Tedy v době, kdy se vnímání některých trestných činů muselo jevit v jiném světle než dnes. Dokonce i vnímavost k tomu, že oběti mohou utrpět i druhotnou újmu, je dnes, jak doufám, mnohem vyšší. A proto je tak důležité, aby například oběti nebo svědci při oznamování trestného činu nemuseli nezbytně podstupovat osobní jednání na služebně Policie ČR, nebo jednat telefonicky na lince 158, ale mohli ho postupovat například i on-line. Tedy citlivěji, bez zbytečné úřednické anabáze. Jak tyto postupy nastavit, aby byly vstřícné a aby neodradily ty, jichž se to nejvíce dotýká, tedy samotné oběti?

A nyní mi dovolte obecnější úvahu o trestném činu znásilnění a jeho obětech, zejména těch dětských.

Jak známo, většinou se jedná o situace, kde je pachatelem osoba blízká. Tedy někdo z rodiny nebo z blízkých. Domov se promění, místo bezpečí se najednou změní v prostor ohrožení. A o tom ohrožení dítě musí vydat svědectví. Chybí mu slova, zkušenost, schopnost rozlišit, co se smí a co už není dovoleno, musí se v jistém smyslu postavit proti dospělému. Ne vždycky najde mezi nejbližšími zastání. Jeho chování se možná změní, a tak se o jeho traumatu mohou dozvědět jako první pedagogové ve škole či školce, sociální pracovníci nebo zdravotník.

Když už je oznámený trestný čin, následuje celá anabáze vyšetřování.

Znalec přijde, zpracuje posudek, na základě jeho expertizy soud dostane vyrozumění, že u dítěte například neshledal bezprostřední újmu. A to navzdory skutečnosti, že se u dítěte časem mohou projevit velmi vážné projevy toho, že jeho psychosociální vývoj byl narušen. Ne všechna omezení ve způsobu života jsou hned vidět. A protože ve znaleckém posudku může chybět nějaký podstatný detail, ostatně třeba i proto, že se soudce správně nezeptal, takže znalec si otázku ani nepoložil a nemá na co odpovídat, tak můžeme zaznamenat přímé dopady nejen na oběť, ale také na výši peněžité pomoci. Soudce pak v důsledku toho podcení posttraumatický syndrom a výsledek je neblahý. Oběť nejen nedostane odpovídající pomoc, ale ještě utrpí značnou újmu, která se však projeví například až po mnoha letech, v dospívání nebo v období citového zrání neschopností navazovat vztahy.

A tak mi dovolte několik poznámek.

1. Jak lépe chránit oběti, zejména pak děti? Jak zajistit, aby v případě, že se z dítěte stane oběť, byl znalecký posudek metodicky vzato natolik podrobný, že zabezpečí, aby i újma, která nebyla hned bezprostředně vidět, mohla být vzata do úvahy? Bylo by třeba změnit dikci zákona? Jak?

2. Nezbytnou součástí profesionální justice je odpovídající odborné vzdělávání soudců. Jak soudce motivovat ke vzdělávání, pokud dle Ústavního soudu lze chápat povinné vzdělávání jako zasahování do nezávislosti soudců?

3. Soudci nejsou sami. Jak vzdělávat policisty – vyšetřovatele, když je jich dnes takový nedostatek, že v podstatě horko těžko vykrývají služby v jednotlivých regionech? Při našem jednání v Karlovarském kraji jsme například jako senátní výbor na vlastní oči viděli, že jich tam chybí téměř 18 %. Předpokládám, že při takovém nedostatku policistů není času nazbyt a že se vzdělávání nutně odsouvá na vedlejší kolej.

4. Jak lépe vzdělávat zmocněnce pro oběti, aby nedocházelo k tomu, že například nedostatečně nebo nepřesně poučí oběť o jejích právech?

5. Vzdělávání se ale nutně týká i dalších odborností – státních zástupců nebo advokátů. Sečteme-li všechna čísla dohromady, zjistíme, že příslušníci Policie ČR (40 tisíc), soudci (3 tisíce), státní zástupci (1245) nebo advokáti (16 tisíc) a zmocněnci, kteří jsou sdružení v desítkách organizací, to už dá ve výsledku slušnou armádu, která by bez systematického vzdělávání z oblasti psychologie, viktimologie a dalších mohla napáchat na těch nejzranitelnějších, tedy obětech trestných činů znásilnění, především na dětech, velkou škodu.

6. Jak proměnit zákony v účinný nástroj trestní politiky, kdy se obětem dostane skutečně citlivého zacházení a porozumění? Jedná se jistě o otázku politické veřejné debaty. Takže konkrétně: jakou roli v tom může sehrát například i Senát Parlamentu ČR?

7. Specifická povaha obětí trestného činu znásilnění vyžaduje pokládat si stále znovu otázku, zda není na místě vytvořit zvláštní útvar pro zvláštní specifické oběti, jimiž děti jistě jsou. Proč?

Protože chování dítěte, které bylo objektem násilí, se změní. Ty změny je potřeba umět číst.

Dítě do věku sedmi let, kdy se o něm říká, že vstupuje do věku rozumu, je vedeno k velké důvěře vůči dospělým. Teprve v pozdějším věku se dítěti vysvětluje, aby za žádných okolností nepřistoupilo na nabídku, že mu někdo nabídne bonbon nebo nějaký dárek, což je první krok k tomu, aby si získal jeho důvěru a třeba pak zkusil spáchat něco neomluvitelného. Jak pokrýt specificky dětskou populaci mladší sedmi let, tedy děti, které chodí například do mateřské školy? Jak jim vysvětlit, že mají svá práva, která musí i dospělý respektovat?

Jak vytvořit systém prevence, který by umožnil vzdělávat pedagogy, sociální pracovníky a další, aby s dětmi a s jejich rodiči dokázali navázat dialog i o těchto citlivých otázkách a aby v případě ohrožení dokázali účinně pomoci dítě uchránit nejhoršího?

8. U malých dětí se může vyskytnout neřešitelný konflikt loajality, ať už mezi loajalitou vůči učitelce a loajalitou vůči rodiči, nebo vůči matce a loajalitou vůči otcovi. V případě, že mezi těmi dvěma je partnerský konflikt, hrozí, že se dítě dostane do takové logiky násilí, že – zejména v případě, že se jedná o dívku – může následovat znásilnění. Může to být strategie otce, kterým tím chtěl ukázat, že své hrozby bere vážně, nebo to může být jakýsi akt msty na matce dítěte.

9. Jak by měli pedagogové na mateřských školách včas identifikovat nebezpečí? A pokud se věc dostane až tak daleko, že ji řeší sociálka nebo dokonce soudy, kteří budou rozhodovat o svěření dítěte do péče, jak zařídit, aby dítě bylo systematicky svěřováno pouze do péče toho rodiče, který se na něm nedopustil násilí? A aby se kontakt s násilníkem vyloučil?

10. U malého dítěte se někdy objeví následující modelová situace: někdo z dospělých mu řekne větu „když něco takového řekneš ve škole, pak tvůj táta nebo tvůj strejda půjde do vězení“. Jak ušetřit dítě takové situace, v níž s ohledem na svůj věk a na poznatky vývojové psychologie prostě nemůže promluvit jinak, než že bude krýt pachatele?

11. Jak vyhledávat oběti? Vždyť násilník postupuje tak, že oběť nejprve izoluje, vytvoří prostředí strachu a hrůzy, dopustí se trestného činu, pak vyžaduje mlčenlivost, přehazuje vinu na ostatní a hledá si spojence, aby si zajistil beztrestnost. Jak účinně vyhledávat oběti, aby jejich okolí pochopilo i to, pro co nenacházejí slova a nedokážou to sdělit?

12. Dítěti po takovém traumatu nemůžeme položit otázku, zda s trestným jednáním souhlasilo, taková otázka může být docela mimo mísu a nesmí padnout. Nelze ani dítě konfrontovat s agresorem, tady je třeba zajistit odpovídající procesní a další organizační opatření. Obecně vzato máme povinnost pomoci dítěti, aby se vyvázalo ze vztahu, který je pro něj nebezpečný.

Je proto jedině dobře, že se u nás výpověď dítěte může provést s pomocí video záznamu, na němž budou vidět i nonverbální projevy, a který později zajistí, aby dítě nebylo opakovaně vyslýcháno ve stejné věci, což mu může působit další trauma. Jaká je s tím zkušenost? Existují i další prostředky, jimiž by se děti ušetřily druhotné újmy?

Dítě potřebuje být chráněno, tady neplatí zákon silnějšího, predátora nebo násilníka, ale musí nastoupit zákon, který chrání ty nejslabší a nejzranitelnější.

A tak závěrem mi dovolte citovat jednoho ze zkušených soudců pro děti, který ve francouzském parlamentu formuloval následující apel: Obětem znásilnění mezi dětmi prostě musíme naslouchat. Je to naše povinnost. Jejich svědectví je cenné, jakkoli může být otřesné, může pomoci formovat společnost. Ony to prožily, musely to prožít. Na nás platí, že my jim musíme naslouchat. Je to naše povinnost.

Děkuji vám za pozornost.