Občan v první linii

Dámy a pánové, páni profesoři,

Dovolte mi začít dvěma citáty. 

„U těch, kdo se drží stranou veřejného dění, pozoruji jistou falešnou nadřazenost, která se stala skutečným morem dnešní doby. Pozoruji na nich téměř lživou toleranci. Zvláště u těch, kdo došli k přesvědčení, že už mají odpověď na většinu otázek. Neměli bychom však přehlédnout, že podobný postoj dnes doslova paralyzuje západní společnosti. 

Naopak u každého, kdo se rozhodl pro něco angažovat, sleduji až ohromující zaujetí pro svobodu. V tom nasazení, které každé angažmá předpokládá, se totiž člověk polidšťuje, stává se svobodnějším. Vždyť u člověka není jeho svoboda stavem, ale je to spíše neustálý zápas. Teprve sérií osobních rozhodnutí se člověk stává svobodným. O tom, zda si takového člověka budeme považovat, nakonec rozhodne jeho vnitřní pravdivost a opravdovost. Anebo jinak řečeno, ryzost rozhodnutí, která stála na počátku jeho angažmá.“ 

Tato slova vycházejí z textu, který v roce 1937 zveřejnil v revue Esprit Paul Lewis Landsberg, německý filosof, který později umírá v koncentračním táboře. Zaujalo mě na nich, že se na člověka dívá z perspektivy angažmá, jeho schopnosti se pro něco nadchnout a obětovat.  

Velmi podobný pohled formuloval o několik desítek let dříve Theodore Roosevelt, 26. americký prezident. Ve své slavné řeči, kterou pronesl na pařížské Sorbonně v roce 1910 na téma Občanství v republice, se totiž zamýšlel nad tím, jak důležité je nezůstat ve veřejném dění jenom divákem. Roosevelt, který osvědčil ve své politice, že se nebojí jít do střetu i s velkými korporacemi a rozbil monopoly velkých firem, které hrozily zardousit demokracii a právní stát v Americe, se v Paříži zamýšlí docela originálním způsobem nad podobným tématem věcí, které si osvojil německý filosof Landsberg. A sice, jak neopakovatelnou zkušeností pro člověka může být, když sestoupí do arény a zapojí se do boje. Už jenom obraz arény jako místa pro zápas občana nás musí zaujmout. 

Pro Roosevelta je samotné rozhodnutí člověka se zapojit do dění hodnotou samo o sobě. Přinese nutně omyl nebo chybu, ale důležité je osvědčit, že člověk vytrvá. Důležité je angažovat se ve prospěch něčeho, co nás přesahuje, a osvědčit přitom jistou ctnost nebo smysl pro ideály. Roosevelt přitom varuje před shovívavostí, leností a pasivitou. Jeho projev je skutečným apelem k převzetí osobní odpovědnosti. Tolik 26. americký prezident. 

Proč o tom na úvod svého dnešního vystoupení mluvím? 

Jsem přesvědčen, že vývoj naší doby přináší dost příležitostí, abychom viděli, že autoři, které jsem vybral na úvod svého vystoupení, měli svým způsobem pravdu i pro naši dobu. Máme obrovské možnosti se informovat. Víme toho o světě tolik, a přitom pokušení zůstat stranou dění nikdy snad nebylo silnější. Někdy, když sleduji komentáře těch, kdo se rozhodli zůstat stranou a shovívavě sledují plahočení těch, kdo sestoupili do arény, mám obavy z toho, že si neuvědomujeme vážnost situace. Jistě, je zcela pochopitelné, že se někteří nechtějí namočit. Člověk by se přitom mohl zamazat. Ale na druhou stranu hrozí, že přehlédneme překotný vývoj, který nás ohrožuje. V tomto boji instituce demokratických států zdaleka nemusejí obstát. Očekávat, že za nás všechno udělají, by byla hrubá chyba. Co mám konkrétně na mysli? 

V moderním válčení platí, že se bojuje všude, i daleko od frontové linie. Geopolitický zápas o vliv už neběží někde podél dělících čar konfliktu uprostřed Indopacifiku. Ale s ohledem na rozvoj technologií vede doslova i uprostřed naší kuchyně. Jak jinak pojmenovat nebezpečí, které plyne z využívání chytrých technologií napojených na internet 24/7? 

Některé z těchto přístrojů jsou koncipovány tak, že zůstávají připojeny na internet stále. Berou si zde instrukce nebo důležité aktualizace svých vnitřních programů. Nikde však není zaručeno, že s programem, nezbytným pro bezvadný chod chytré technologie, se nám do kuchyně nedostane také něco zákeřného. Například že nás někdo začne šmírovat nebo že se přes přístroj pokusí provést kybernetický útok. 

Vím, že to vypadá jako zbytečné strašení, ale není to tak. Bude-li brzy v Evropě 30 procent chytrých automobilů na elektrický pohon, které vyrobila Čína, znamená to velmi vážné ohrožení. Takové auto je totiž třeba hlídat z hlediska kondice baterie a bezpečnosti všech procesů, aby například nedošlo k samovznícení. Takové auto je nabité technologiemi. I proto zůstává připojené na internet i ve chvílích, kdy s ním nikdo nejezdí. 

Toho lze zneužít – například k tomu, aby se takové auto stalo prostředkem vlivového působení anebo rovnou nástrojem k šmírování. A co teprve připustíme-li, že na dálku lze podobný vůz zastavit nebo nechat havarovat? A půjdeme-li o krok dál, co kdyby se do podobné havárie zapojily desetitisíce podobných vozů najednou? Mohlo by dojít ke skutečné paralýze států Evropy. Nemám v úmyslu tu uvádět nějaké plané černé scénáře, které se nikdy nenaplní. Ale to jsou reálná fakta. Bezpečnostní varování už přicházejí ze všech stran. Jedním z těch, kdo otevřeně bije na poplach, je i Sir Richard Dearlove, někdejší šéf britské služby MI6. Taková varování stojí za to nebrat na lehkou váhu. 

Pokud by se osadila kritická infrastruktura v naší zemi zranitelnou technologií, znamená to skutečně vážné ohrožení státu. Případy napadeni elektrárny nebo vodárny nebo nemocnice či systémů pro řízení hromadné dopravy na dálku přes internet jsou všeobecně známé a stále se opakují. A známe je i od nás. Nedávno mluvil například ministr dopravy o kybernetickém ataku na železniční dopravu u nás. Útoky na nemocnice během pandemie jsou také smutnou skutečností. 

Pokud bychom například připustili, aby bezpečnostní kamery v ulicích a budovách nám bez dalšího dodávaly firmy, jejichž vedení je lhostejné, co stojí v naší ústavě nebo v zákonech České republiky, budeme sami proti sobě. 

Vím, ozvou se hlasy, které budou tvrdit, že není jiné cesty. A že s ohledem na výhodnou cenu si nemůžeme dovolit vyvíjet podobné technologie, protože je to nákladné a je tudíž v ohrožení naše prosperita. 

Jenže dokud budeme naši prosperitu odvozovat z toho, že zároveň budeme rezignovat na ochranu prostoru svobody a zákona, budeme s tím vyprodávat i něco, co prostě nemůže být nikdy na prodej. A zaděláme si na mnohem složitější situace do budoucna. 

Demokracie znamená svobodu volby. Demokracie tu není jednou provždy. Ona se uskutečňuje teprve tím, že stále znovu se lidé rozhodují brát za svá práva. A že kontrolují ty, kdo mají moc, a vyžadují, aby skládali účty. Právní stát, který demokracii umožňuje, tu není jednou provždy. Podobně jako naši předkové i my máme dnes na výběr. 

Jaká je diagnóza naší situace? 

Náš politický systém je založen na volné soutěži politických stran, které odmítají násilí a respektují demokratická pravidla. Tolik ústava ČR. Pozorovatel české politické scény Jindřich Šídlo nedávno poznamenal, že politické strany u nás fungují trochu jako „sekty, jejichž znakem je mimo jiné to, že velmi nerady přijímají členy. Takže jich mají jen pár. Poté ale nemohou fungovat tak, jak politické strany mají fungovat – jako stroj na vyhledávání schopných lidí“. 

Pokud se dnes ukazuje, že některé z našich partají začínají fungovat jako sekty, měli bychom zpozornět. A pokud jsou u nás vedle politických stran ještě politická hnutí, což stojí v zákoně, tak u nich platí, že je lze založit ještě rychleji, bez nezbytného přípravného výboru (3 tisíce členů), a to iniciativou tří občanů. Pak si musíme uvědomit, že politickou debatu v naší zemi utvářejí poměrně malé a slabé organizace. Hrozí u nich riziko omylu a mohou být zranitelné. Nemusí obstát například ve střetu se zájmy velkému byznysu.     

Navíc demokratická diskuse dnes probíhá především na sociálních sítích. A tady bychom se měli mít na pozoru ještě více.

Jaká je totiž společenská role nebo spíše společenská odpovědnost těchto platforem, které jsou v majetku velkých korporací? Cílem jejich tvůrců nebylo vytvořit prostor pro občanský dialog, ale technologii, aby učinila lidi závislé na jejich prostředí. Tomu podřídili celou architekturu prostředí, aby umožnili jen takový typ interakcí, který uživatelům poskytne potěšení a uspokojení. A to i za cenu stále silnějších emocí, které je třeba našlehat tak, aby člověk nešel hledat informace nebo kamarády nikam jinam. To, že se tak děje za cenu mnohdy i zbytečných konfliktů a polarizace společnosti, podílníky a majitele těchto korporací vůbec nezajímá. 

Sledování těchto platforem přináší zisk. Protože tam, kde je sledování, je i příjem z reklamy. Říká se tomu monetizace přítomnosti uživatelů na sítích. Aby bylo sledování zajištěno je třeba ,uživatele zaujmout. K tomu nejlépe poslouží emoce. A emoce se objevují tam, kde je nějaký konflikt. Co na tom, že je uměle vyvolaný nebo jde o úplnou hloupost, na které se navíc lidé docela zbytečně rozhádají a navzájem na sebe štěkají. Vůbec to nevadí, hlavně, že je to zaujme a u sledování vydrží další minuty. Udržet jejich pozornost je nejdůležitější. A o to se starají sofistikované algoritmy.   

V EU průměrný člověk tráví sledováním televize 192 minut denně (EBU, 2023), tedy 3 hodiny. Na Facebooku je to v EU 157 minut (DataReportal 2023), tedy bez dvaceti minut je to stejná doba, také tři hodiny. Dnes je to především starší generace, protože mladí jsou především na Instagramu, a to 53 minut denně (stejný zdroj). Nakonec u Tiktoku tráví podobný čas, 58 minut. U toho posledního stojí za pozornost neobyčejná dynamika růstu účtu uživatelů, a to především mezi nejmladšími. 

V dobách rozmachu televize se psychologové zaměstnávali i tím, zda u lidí nevyvolává každodenní sledování obrazovky jistý typ pasivity nebo závislosti. V případě sociálních sítí se objevují obavy z proměny vztahů a myšlení v důsledku jejich nadměrného užívání. Některé hlasy dokonce varují před tím, že se u uživatelů sociálních médií objevuje identitární narcismus. Tedy zesílený zájem o to, jak vypadám, jak působím a čím chci pro druhé být, a to v takové míře, že to ohrožuje dokonce zdravý vývoj dětí a mládeže. 

U nejmladších (ve věkovém rozmezí 13- 24 let) je dnes nejoblíbenější právě TikTok, který používá 58% z nich.

Tiktok stojí za pozornost. Má totiž podle zjištění expertů zvlášť výkonný algoritmus, který je dobře uzpůsoben, aby některé kritické příspěvky dokonce skrýval. Mělo by se jednat o příspěvky kritické k Číně nebo se týkají témat, která jsou pro Čínu nepříjemná. Byly popsány případy, kdy byly potlačovány zprávy o situaci v Hong-Kongu, kde tou dobou zrovna probíhaly masové protesty. 

Analytici z Rutgers University z New Jersey se proto pustili do práce a publikovali v roce 2023 raport, že ve srovnání s jinými sociálními sítěmi Tiktok výrazně potlačuje některá témata. Tibet nebo Ujgur nebo Tienanmen či Hong-Kong jsou klíčová slova, která v aplikaci měla mít mnohonásobně nižší dopad než pozorovali u konkurence, tedy u sítí jako Instagram a další. Rozdíl byl osminásobný (u slovních spojení se slovem Ujgur), 30 násobný (Tibet), 57 násobný(Tienanmen) a 174 násobný (u spojení s odkazem na protesty v Hongkongu). 

Můžeme si tedy klást oprávněně otázku, v jaké realitě se uživatelé sociálních sítí ocitají, když namísto skutečností dostanou nálož emocí. A to navíc jenom u témat, která předem někdo vhodně cenzuroval. Jak se jejich přirozený hlad po poznání daří utišit konzumací nesmyslů a dezinformací? A jak na jejich potřebu navazovat sociální vztahy odpoví spotřeba video obsahu, který jim poskytne dávku dopaminu a dalších neurotransmiterů a navodí pocit blaženosti? 

Není divu, že rostoucí počet uživatelů čínského Tiktoku v Evropě může nejen ohrozit veřejné zdraví a zhoršit psychickou kondici mladých, ale dokonce v případě, že by se stal dominantním zdrojem pro informování a formování veřejné diskuse, dokonce ohrozit férovost a samotný průběh voleb. Což rovnou u Evropského parlamentu, který je nyní volbami nejblíže, stojí za pozornost.  Neboť v tomto parlamentu je tradičně řada iniciativ otevřeně kritických vůči Rusku nebo Číně. A víme, že zaplatit si reklamu na sociálních sítích s cílem ovlivnit uživatele je hračka.  

Zranitelnost našich společností je tu vidět na první pohled. Zaplacená lež se šíří rychleji než fakta. Dojmy a pocity nebo silné emoce jsou nakažlivější než strohá analýza. A přitom právě analytický přístup postavený na kritickém myšlení by tolik slušel Evropě, kde se právě veřejným disputacím otevíral na univerzitách od nepaměti tak velkorysý prostor.     

Co s tím dělat? 

Jsem přesvědčen, že nás nezachrání ani kdybychom se rozhodli založit novou politickou stranu nebo politické hnutí. Nezachrání nás ani ty nejlepší bezpečnostní instituce. A před bídou nebo strádáním nás nezachrání, ani kdybychom vybudovali to největší ministerstvo sociálních věcí nebo zdravotnictví na světě. 

Žijeme totiž v otevřeném světě, který je natolik propojen, že bychom měli rozumně vyhodnotit, že zavírat okna nestačí. Ohrožení dnešní doby jsou natolik závažná, že je třeba budovat imunitu všude, a to doslova u jednotlivých občanů. Protože tam se rozhoduje o tom, zda budeme žít v bezpečném světě. Teprve aktivní postoj jednoho každého z našich spoluobčanů rozhodne, zda budeme žít v solidární a odolné společnosti. 

Odolnost společnosti musí vycházet z otužilého a odolného občana. Odolnost společnosti znamená, že si nenecháme jen tak něco líbit. Ale že naopak máme těžiště, které nám umožní vrátit se do rovnováhy i po prodělané krizi. Nebo že nepřehlédneme, že se děje něco zásadního pro naši budoucnost. 

Mluvíme-li o posílení imunity ve složité době, je zcela na místě občanům poskytnout protilátky. Tento výraz užívám úmyslně i proto, že se tu dnes večer setkaly kapacity na lidské zdraví. V našem příkladu to předpokládá, že budeme občany především řádně informovat o tom, že nežijeme v bezpečném světě. Občané mají vědět, že i v této době máme na výběr.  

Buď se vydáme cestou laciných řešení, s nimiž ale ohrozíme naši bezpečnost a budeme později muset věci napravovat s vynaložením dodatečných výdajů, pokud vůbec bude náprava ještě možná. Anebo půjdeme cestou bezpečnější, která sice bude možná pomalejší, nákladnější, ale zaručí nám, že nepředáme klíče od našeho domu někomu, kdo to s námi nemyslí dobře. 

Pochopili jste nejspíše, proč o tom všem mluvím. V první linii zápasu o tom, zda budeme žít v bezpečném světě, stojí občan. Nikoli jako spotřebitel nebo akcionář, který se zajímá jedině o otázku ceny nebo krátkodobého zisku. Ale jako člověk, který si je vědom, že některé věci prostě nejsou na prodej. 

Jenže jak toho dosáhnout? Jak vychovat z dětí osobnosti, které si nenechají věšet bulíky na nos? Člověku nestačí mít samé vědomosti a všeobecný rozhled, vysokoškolský diplom nebo dobré školy. I kdybych měl přečtenou celou univerzitní knihovnu, nebude mi to stačit. Abych vysvětlil, proč, musím se vrátit na začátek svého vystoupení. 

Zaujalo mě, jak to německý filosof Landsberg nebo americký prezident Theodore Roosevelt přesně pojmenovali. Zda přežije naše společnost v historických zápasech naší doby, rozhodují jedině charaktery, postoje a ochota k oběti. Rozhoduje smysl pro povinnost. Můžeme shovívavě komentovat cokoli, ale pokud se osobně nezapojíme, hrozí, že nakonec budeme sami přispívat k celkové paralýze společnosti. 

Ano, a přesně v tomto smyslu je doslova v první linii každý občan. 

Neboť tento zápas nás staví do trojí palby. Na jedné straně hrozí, že ztratíme smysl pro realitu. A to jen proto, že začneme věřit virtuálním nesmyslům. Na druhé straně hrozí, že se jako společnost docela rozhádáme. Neschopnost vést dialog, naslouchat si a najít ochotu ke konsensu nás v době stále větší polarizace společnosti může odcizit jeden druhému a ochromí nás jako lidské společenství. A nakonec hrozí, že s vidinou rychlého zisku nebo nízké ceny se budeme podílet na výprodeji toho nejvzácnějšího, co máme. A s tím nakonec ohrozíme nejen naši prosperitu, ale i naši bezpečnost. 

Už tedy chápete, kde vidím cestu k nápravě. 

Nejprve to předpokládá připustit, že můžeme být ve vážném ohrožení. Jsou tu skutečně mocnosti a síly, které nám nepřejí nic dobrého a mohou nás zničit. Bez toho, že začneme mobilizovat s cílem zvýšit naši odolnost, to rozhodně nepůjde.

Dělali bychom vážnou chybu, kdybychom občany řádně a včas neinformovali, v jak nebezpečné době dnes žijeme. Nebyli bychom ve své roli, pokud bychom neuměli formulovat nejen bezpečnostní hrozby a reálné ohrožení. Ale také pokud bychom neukázali, že budoucnost stále máme ve svých rukou. Protože stát nemůže zajistit všechno. Jednak na to nemá prostředky, a jednak by lidem ubral prostor pro jejich vlastní iniciativu.

Co říci závěrem? Takový model odolné společnosti já vidím například ve Finsku. Tedy v zemi, která se umí bránit. Má skvělou armádu a mimořádné schopnosti mobilizovat zálohy. Jejich schopnosti jsou tady doslova na světové úrovni. Navíc jejich školství vede děti od malička k tomu, aby používaly rozum a nevěřily každé hlouposti. To je pro mě inspirací. A pokud to dokázali vybudovat Finové, nevidím důvod, proč bychom to nedokázali u nás.   

Zaujal mě jeden zajímavý člověk. Byl jedním z těch, kdo ve Francii přešli do ozbrojeného odporu proti německé okupaci. Byl zajat a internován, ale po konci války se vrátil z Dachau a svědčil o tom co zažil. Jean Lafure, když později vzpomínal na svou zkušenost, užil slova, která se mi zdají příhodná pro téma, jemuž jsem se zde věnoval. Sdělil následující. 

„Je těžké dopředu odhadnout, jak se kdo zachová. Největší vlastenci z roku 1940 později kolaborovali. A naopak mladí, kteří na začátku druhé světové vypadali, že je jim všechno ukradené, později osvědčili mimořádnou odvahu a obstáli jako skuteční hrdinové. Byli mezi nimi neuvěřitelné osobnosti“. 

Ano. 

Mám jistou naději. Naději, že podobně jako v roce 1940, kdy na to někteří mladí vůbec vypadali, později, během světové války, osvědčili neobyčejnou odvahu a projevili se jako mimořádné osobnosti, které pomohly zachránit tisíce životů. 

Bude to platit i dnes? Věřím, že ano. Ale to předpokládá, že jim poskytneme odpovídající formaci a že je jim budeme dobrými průvodci na jejich životní cestě.