Konflikt v pravoslavné církvi. Soupeří tu Cařihrad s Moskvou, říká senátor Fischer

V 221. Usnesení Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost se píše, že se od roku 2014 pravoslavná církev v českých zemích dostává pod stále významnější vliv osob napojených na mocenské struktury Ruské federace. Jak se toto projevuje? Mohl byste uvést, o jaké mocenské struktury, popřípadě konkrétní osoby jak na straně církve, tak na straně Ruska se jedná?

Politické působení přes struktury pravoslaví není ničím novým. U nás je zajímavé, že v Karlových Varech vznikla vcelku nedávno nová pravoslavná církev, která se registrovala jako Podvorje patriarchy Kirilla. A přitom tento muž byl později zařazen na sankční seznam. Rozhodla o tom vláda České republiky v roce 2023 a já toto rozhodnutí podporuji. Navíc nedávno česká vláda označila jejich představitele za personu non grata (ruského pravoslavného duchovního Nikolaje Liščenjuka – pozn. red.). Je proto na místě si klást otázku, zda by muž na sankčním seznamu u nás měl mít registrovánu nějakou organizaci, která se na něj odvolává, a zda se nejedná o úkol pro bezpečnostní složky. Toto je moje perspektiva.

Když v roce 2014 napadla Ruská federace Ukrajinu, sledovali jsme, že pro své působení proti Ukrajině Rusko využilo nejen vojenské prostředky, ale i prostředky vlivového působení, a to včetně struktur pravoslavné církve. S vlnou uprchlíků, která se tehdy zvedla, přicházeli do západní části Ukrajiny a dále do Evropy osoby s napojením na Ruskou pravoslavnou církev moskevského patriarchátu. Tlaky na struktury pravoslavné církve byly obrovské. To vše je vidět především po únoru 2022, kdy Rusko vpadlo na nová území Ukrajiny.

Vláda v Bulharsku, tedy v členském státu NATO, kupříkladu vyhostila nejvyššího představitele bulharského pravoslaví v roce 2023 právě proto, že se stal „hrozbou pro národní bezpečnost“. A států, kde pozorujeme podobné vzorce postupu Moskvy, je víc, jenom se o tom u nás tolik nepíše. Zatím. Nejde tedy jen o osoby, ale o trend. A ten nás musí z hlediska národní bezpečnosti zajímat.

Česká republika je jedním z míst, kde se svádí boj o povahu pravoslaví. K významným změnám došlo v minulých letech i ve vedení tradiční pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku. Objevují se obavy o nelegální převody majetku, legitimita rozhodnutí církve je sporná, mezi jednotlivými aktéry pravoslaví probíhají soudní pře.

V pravoslavné církvi v českých zemích je složitá situace. Zatímco pražský arcibiskup Michal (Dandár – pozn. red.) jedná, jako by byl pod vlivem moskevského patriarchátu, u olomoucko-brněnské eparchie je to jinak. Její představený, biskup Izaiáš například naprosto jasně odsoudil ruskou agresi proti Ukrajině, a to už 25. února 2022, tedy v prvních hodinách války. Na to nesmíme zapomenout. Osobně to jednoznačně oceňuji. Mám zkrátka dojem, že na našem území soupeří Cařihrad a Moskva. U pražského arcibiskupa pozoruji až nepřijatelné porozumění pro plány (ruského vůdce) Vladimira Putina. Jak známo, bylo to právě Putinovo Rusko, kdo označil naši zemi za nepřátelský stát. Nerozumím tomu, jak představitel pravoslavné církve v českých zemích, církve, která byla tradičně tak spojena s osudy naší země, dnes nechce rozlišit, kdo je útočník a kdo je oběť. Je přece naší povinností odsoudit bezpráví a být jednoznačně na straně oběti, tedy Ukrajiny.

V usnesení se dále píše, že okolnosti, za kterých proběhlo eparchiální shromáždění církve 27. června, „mohou podle přítomných vzbuzovat obavy o legitimitu ve vztahu k volbě představitelů, k nakládání s majetkem i o regulérnost rozhodnutí, která zde byla přijata“. Co konkrétně „přítomné“ vede k tomuto úsudku a co přesně tímto hodnocením usnesení myslí?

Naše práce se věnuje výhradně otázce bezpečnosti. Není tedy naším úkolem kontrolovat průběh shromáždění ani ověřovat legitimitu ve vztahu k volbě představitelů, k nakládání s majetkem nebo regulérnost přijatých rozhodnutí. Formulace v textu je proto opatrná: mluvíme o tom, že některé okolnosti mohou vzbuzovat obavy o legitimitu. Jak postupovaly práce v našem výboru: obrátili se na nás oficiální představitelé pravoslavné církve v českých zemích i řadoví věřící. A někteří projevovali velmi vážné obavy z vývoje. To, že je situace nestandardní, se ostatně dostalo i do sdělovacích prostředků, k tomu nepotřebujeme jednání parlamentu.

Naším úkolem není ověřovat pravost podpisů a církevní dokumenty nebo řešit vnitřní záležitosti církví, jakkoli tam proběhla řada rozhodnutí, která jsou v rozporu dokonce s jejich vlastními pravidly. Naším úkolem ani není nahrazovat vládu. Naše perspektiva je, že senát vládu kontroluje. A protože z našich poznatků vyplynulo, že tu není spolupráce mezi ministerstvem kultury a bezpečnostními složkami, vyzvali jsme vládu k tomu, aby navrhla opatření. A chybí-li odpovídající zákonné nástroje, aby vláda navrhla zpřesnění zákona.

Myslíte si vy osobně, že Pravoslavná církev v českých zemích je napojena na Ruskou pravoslavnou církev Moskevského patriarchátu? Pokud ano, co to znamená pro bezpečnost České republiky?

Náš výbor jednal za zavřenými dveřmi. Dostali jsme tím pádem vhled i do některých klasifikovaných informací. A mohu odpovědně říci, že Rusko u nás vede vlivové operace i přes struktury pravoslavné církve. Tady není možné diskusi o bezpečnosti zarazit s tím, že u nás máme svobodu vyznání. Církve, jak známo, dostávají ze státního rozpočtu významné prostředky v rámci vyrovnání vztahů mezi státem a církvemi. Považuji za nepřijatelné, kdyby se z prostředků daňových poplatníků u nás přispívalo na diverzní činnost proti státu. Tu debatu je třeba vést naprosto otevřeně. O tom, že tu probíhá zápas o vliv, není pochyb. Patriarchát moskevský se pokouší podmanit si pravoslaví u nás na úkor Cařihradu. A nástroje, které se k tomu využívají, jsou brutální.

Pokud by se napojení prokázalo, měla by být tato církev v České republice zakázána?

To si nemyslím. Pravoslavná církev v českých zemích byla tradičně vždy nezávislá na Rusku a má dávnou tradici spojenou s českým národem. Zasazovala se za samostatný stát. Její představitelé prokázali výjimečné hrdinství při ukrývání parašutistů po atentátu na Reinharda Heydricha. I dnes je mezi věřícími mnoho těch, kdo současný vývoj vidí kriticky. Jsem přesvědčen, že udělají vše, aby tato církev zůstala českou. Jen je třeba o situaci mluvit otevřeně. Protože vlivové působení znamená, že se může objevit i zastrašování uvnitř členů pravoslavné církve. Podle mých informací k tomu už dochází.

Pravoslavná církev v českých zemích 21. srpna, tedy den po senátním výboru, na usnesení reagovala v prohlášení s tím, že „s obavou a znepokojením sleduje“ snahu českých orgánů manipulovat a ovládat dění „uvnitř naší suverénní církve“. Mohl byste toto okomentovat?

Ne, tady se musím kategoricky ohradit. Mým cílem rozhodně není s někým manipulovat nebo někomu radit, to mi ani nepřísluší. Ale dovolte mi uvést příklad, který se mi vybavil při jednání o této věci. Ve Francii jsem sledoval překvapivý druh ohrožení. Kazatelé placení cizí mocí radikalizovali věřící a burcovali proti státu. Šířili extremistické postoje a propagandu. Často neměli v pořádku povolení k pobytu, nemluvili francouzsky, neznali ústavu ani zákony Francie. Ale o to radikálnější byly názory, které šířili.

V důsledku jejich působení vyrostla generace radikalizovaných občanů, která ohrožovala bezpečnost státu. Islamismus se rychle šířil. Kazatelé působili nejen v mešitách, ale třeba i ve sportovních klubech nebo ve vězení, kde trestance obraceli na pravou víru a připravovali je ke spolupráci na velkých projektech, až budou na svobodě. Bezpečnostní komunita sledovala podobný nástup islamistů v Belgii, v Německu a dalších státech. Tady už nejde o svobodu náboženství. Jedná se také o národní bezpečnost. A právě tuto zkušenost z oblasti bezpečnosti státu jsem si vybavil, když jsme řešili bezpečnostní ohrožení pocházející z působení Ruska v pravoslavné církvi u nás. Pokud bychom dnes zaspali, mohlo by to mít velmi vážné následky pro bezpečnost České republiky.