Hybridní válka, žluté vesty a politický střed

 

Před několika dny jsem mluvil s expertem na hybridní válku. A můžu říct, že z jeho slov člověku běhá mráz po zádech. Zkuste si to představit: zůstáváte na území své vlasti, nenosíte uniformu, nepadne ani jeden výstřel – a vy přesto ničíte nepřítele. Jak? Nikoli násilím, ale psychologicky. Na dálku ho zasypáváte lží a nesmysly.

K tomu, abyste mohli nepřítele zneškodnit v hybridní válce, potřebujete několik předpokladů. Především mluvit jeho jazykem, znát symboly a obrazy z jeho dějin, narážky na jeho vlastní paměť. Nepřítel si zpočátku může hledat vlastní cestu k informacím, ale po čase se u něj projeví otupení, nejistota, zmatení, dezorientace. Stačí několik měsíců a let, až se podlomí jeho schopnost postavit se na odpor. Nepřítel si přestane být sám sebou jistý. 

Cituji odborníka na hybridní válčení:

„Cílem toho všeho snažení je také zničit politický střed. Což se poslední dobou v evropských společnostech docela dařilo. To znamená, že názory, které nejsou dostatečně hlasité, bizarní, extrémní a křiklavé, prostě nemají šanci a jsou odsunuty do pozadí.“

 

Faktura za způsobené škody bude vysoká

Tato slova můžu uvést do souvislosti s aktuálním děním ve Francii. Před několika dny jsem zajel pracovně do Paříže. Chodil jsem po místech, která důvěrně znám, a s údivem jsem pozoroval, jak moc Paříž ochromily protesty žlutých vest. Už měsíc tu totiž vycházejí ven v reflexních barvách. A v tom jejich protestování je něco tragického.

Lidé v Paříži vyšli do ulic, aby jejich požadavky někdo slyšel. Dřív, než si sestavili priority a než mohla přijít odpověď vlády nebo oficiálních představitelů, se mezi ně přimíchali vandalové a lupiči. Někteří z nich jsou dokonce profesionální demonstranti a přijíždějí kvůli tomu ze zahraničí.

Pokojnou demonstraci změnili v bitvu, ve které jde jenom o záchranu holého života a majetku. Faktura za všechny způsobené škody bude vysoká. A nakonec ji zaplatí ze svých daní právě i ti demonstrující. Něco ale zůstává ve vzduchu. Nespokojení lidé mají pocit, že jim pořádně nikdo neporozuměl.

Podaří se ve Francii obnovit dialog s těmi, kdo mají pocit, že zůstali stranou? A vytvoří demonstranti i vláda cestu, aby nakonec došli k dohodě? Anebo už napříště bude platit, že se do každé pokojné demonstrace nakonec zamíchá fanatik a profesionální provokatér, jejichž cílem je ničit a oslabovat politiku tak, aby nakonec zůstaly jenom extrémy?

Zápas o demokracii dnes prochází opravdu těžkým testem v podobě profesionálně řízené eskalace nespokojenosti.

V ulicích Paříže jako by teď už nikdo nestál mezi občanem a pořádkovými silami. Zdá se, že zastupitelé, spolky, odboráři, politické strany nebo členové parlamentu jako by nedokázali usměrnit očekávání lidí, kteří vyšli do ulic. A tak je tu občan, který má proti sobě k dialogu jen pořádkové síly.

Ať se policie snaží sebevíc, nikdy nemůže zvládnout všechno. Není divu, že policisté dnes mají pocit, že dělají spíš popelářskou práci. Stejně jako popeláři totiž vyvážejí všechno, co už lidé nepotřebují a co chtějí vyhodit. Nefungující mezilidské vztahy, porouchané instituce, pochroumanou důvěru. Když ve škole chybí autorita nebo když se rozpadají rodiny, nakonec musí stejně všechno vzít do ruky právě oni – příslušníci policie a pořádkových sil.

 

Co z toho vyplývá pro nás v České republice?

I u nás jsou lidé, kteří mají pocit, že je nikdo neslyší. Je jich mnohem víc, než tušíme. Možná zatím nenavlékají žluté vesty, ale i tak už učinili zkušenost, že jim nikdo ne a ne naslouchat. Jejich hlas a zájmy přitom váží docela stejně jako hlas a zájem všech ostatních.

Měli bychom si střežit jako rodinné stříbro naši schopnost se domluvit. To je vzácná věc. Abychom se domluvili, musíme si naslouchat. Vykročit k ostatním, porozumět jim, mluvit i za ně, nabídnout řešení, které bude pamatovat i na ně. A to znamená, že v rozděleném světě dnešní doby budeme umět také stavět mosty.

A konečně bychom si měli pohlídat veřejný prostor. Tak, jako si hlídáme soukromí, protože ho chtějí využít soukromé firmy, bychom si měli střežit prostor pro otevřenou demokratickou debatu.

A tak každý, kdo nedočte podvržený email, ale rovnou ho přeposílá ostatním, nebo sdílí neověřené informace a vymyšlené zprávy a rozšiřuje polopravdy, lži nebo nedůvěru, by měl dostat červenou kartu. Nenechme u nás vyrůstat extrémy, které znemožňují dialog.