Investiční dohoda mezi EU a Čínou

 

Představitelé Evropské komise v posledních hodinách roku 2020 ohlásili, že se jim podařilo uzavřít obchodní dohodu s Čínou. Pracovalo se na ní sedm let a nyní je ještě potřebné, aby se o ní hlasovalo v Evropském parlamentu. Co nám smlouva, na které se obě strany překvapivě shodly během světové pandemické krize, přináší? Je vůbec výhodná? Rád bych nastínil šest oblastí, o kterých bychom měli veřejně mluvit, než bude dohoda ratifikována. 

Za prvé: Co to je investiční dohoda a potřebujeme ji vůbec?

Uzavírat obchodní dohody je rozhodně v zájmu občanů ČR a také EU. Jenomže v tomto případě tkví základní problém ve zcela odlišném světonázoru obou stran – demokratické Evropy a totalitní Číny. Nejde ani tak o investiční dohodu, jako především o politickou deklaraci. Čínská strana se například zavazuje k tomu, že bude pokračovat v úsilí ratifikovat závazné dohody o zrušení nucené práce. Chybí ale závazné datum a konkrétní sankce, pokud by se tak nestalo. Tento závazek přitom Peking dává už několik desítek let, aniž by ho naplnil. 

V investiční dohodě se uvádí řada nových příležitostí rozvoje obchodu a investic v automobilovém sektoru, ve finančních službách, ve stavebnictví nebo ve výrobě, ve zdravotnictví nebo telekomunikacích, v dopravě nebo v technologiích pro ekologii. Čína se například zavazuje k tomu, že v těchto oblastech omezí nedovolenou státní pomoc pro tamní firmy. Právě díky finanční pomoci ze strany státu přitom obvykle drtí světovou konkurenci.

Jenomže Peking fauluje už desítky let. Státní firmy vydává za soukromé a zastírá jejich vlastnickou strukturu. A ani v tomto případě nejde o nové sliby, obdobné závazky už jsme od Pekingu slyšeli, když usiloval o členství ve významných mezinárodních organizacích, například ve Světové obchodní organizaci. Jak šéfka Evropské komise zajistila, aby tentokrát Peking začal plnit své povinnosti?

Za druhé: Komu by investiční dohoda mohla přinést největší zisky a proč by se měli mít zástupci odborů na pozoru?

Státem kontrolované hospodářství Číny je kolos, který může zbořit světovou hospodářskou spolupráci. Nabízí sice obrovský potenciál, ale odmítá dodržovat pravidla. A proto bude čínský systém vlastně vždy vzdálený spolupráci s otevřenými ekonomikami. Není tedy kompatibilní ani s trhem v České republice, protože naše ekonomika je mimořádně otevřená a ve srovnání s Čínou relativně malá. Čína uplatňuje agresivní hospodářskou politiku. Jak všechna rizika vyhodnotila česká vláda, který se na vyjednávání podílela?

Čínské hospodářství vytváří obrovské přebytky. Trh funguje nedostatečně, namísto volné soutěže do toho vstupuje stranické vedení a přebytky zkouší nejlépe vyvážet někam do zahraničí. Tak, jako Čína v minulosti položila ocelárny celého světa svou státem dotovanou výrobou, může položit další odvětví v nejbližší budoucnosti. 

V Pekingu zpracovali strategii s názvem Made in China 2025. A k tomu si zvolili deset oblastí, v nichž chtějí vybudovat gigantické firmy, které se prosadí na světových trzích. Tato odvětví bychom si měli zapamatovat. Jedná se konkrétně o informační technologie, robotiku, letectví, námořní dopravní prostředky, kolejovou dopravu, automobily na nový pohon, výrobu elektřiny, zemědělské stroje, farmacii a lékařské přístroje. 

V každé z těch oblastí jsou u nás vynálezci, podnikatelé, inovátoři, vědci nebo celé firmy, které se mohou dostat do hledáčku plánovačů v Pekingu. Nebylo by to ostatně poprvé, ty zkušenosti Češi už mají, jak jsme se dozvěděli na veřejném slyšení na téma Národní bezpečnost a obchod s Čínou. Slyšení pořádal bezpečnostní výbor pod mým vedením v září 2019. 

Pokud se nepřipravíme včas, ve všech jmenovaných sektorech si Čína prosadí takové postavení, že to nejen u nás, ale i v dalších zemích bude spět k zavírání podniků a masívním ztrátám pracovních míst. A to bude mít dopad na trh práce v zemích Evropské unie a také v České republice. Proč nejsou vlastně odboráři slyšet mnohem víc? Dodávám, že v Číně není možné ani zakládat odborové organizace, natož vyjednávat v rámci tripartity s vládou. I tady platí, že Čína sice chce sedět za stolem všech přestavitelných organizací, ale jejich pravidly se odmítá řídit – v případě odborů jde o pravidla Mezinárodní organizace práce. 

Za třetí: Jak důležitým aktérem je EU na čínském trhu?

Evropské společnosti podle posledních údajů investovaly na čínském trhu celkem 140 miliard EUR. To by mohlo na první pohled vypadat jako velké číslo, ale pokud se podíváme na statistiky přímých zahraničích investic do Číny v minulém roce ze všech zemí světa, představuje Evropa malý zlomek. 

Na prvním místě figuruje Hongkong se 66 % podílu přímých investic do ČLR. Dost pravděpodobně v případě investorů z tohoto „zahraničí“ půjde spíše o firmy, které komunisté z Číny založili na jiné adrese, aby využili výhodných daní a přístupu na světové trhy. Na druhém místě statistiky investorů je s necelými čtyřmi procenty Singapur, další země ani nemusíme zmiňovat. Zahraniční aktéři totiž musí při vstupu na čínský trh překonávat velké překážky. Ve vyjednané investiční dohodě čteme, že se evropským firmám umožňuje podnikat ve zdravotnictví dokonce v několika pečlivě vybraných čínských městech. Teprve při tomto čtení si člověk uvědomí, že přicházíme do Číny opravdu z velké dálky. Zatímco my otevíráme jednotný evropský trh, Čína několik měst. 

A to jsme nezačali ani mluvit o tom nejdůležitějším, tedy o investicích do důvěry a do ochrany základních svobod. Pokud jsou čínské banky z velké části pod kontrolou strany, pokud soudnictví není nezávislé, pokud tu nefunguje svoboda informací, takže se ani včas nedozvíme, jak si která firma stojí, pak si nelze v Číně dost dobře představit zdravé svobodné podnikání. 

Za čtvrté: Dění v Číně řídí a ovlivňuje komunistická strana. 

Vliv komunistické strany se projevuje na každém kroku. Mluvíme-li o hospodářství, pak si stačí přečíst zákon o podnicích, který stanovuje, že základní organizace komunistické strany mají všude působit v souladu se stanovami komunistické strany Číny. A firmám zákon ukládá, aby pro činnost komunistů vytvořily odpovídající podmínky. Takže rozhoduje strana, a to doslova v každém podniku.  

Jak uvádí oficiální zpráva amerického Kongresu právě k podmínkám pro podnikání v Číně, komunistické politbyro vyžaduje upravovat vnitřní pravidla firem tak, aby mohl člen komunistické strany být součástí nejvyššího vedení společností. Jistě, z hlediska čínských komunistů je to jedině správně, ale z hlediska podmínek pro podnikání našich firem je to noční můra. Jak asi takový čínský komunista v Evropské firmě bude uvažovat? Komu bude loajální? Komunistické straně, jak má uloženo? 

Situace má k rovným podmínkám daleko. Podnikání na čínském trhu přináší čím dál větší riziko a je nejvyšší čas, aby naši podnikatelé slyšeli od vlády České republiky, že jim nemůže garantovat férové podmínky při jejich pronikání na čínský trh. Potom ale každý, kdo se tam vydá, musí započítat do svého podnikání velkou míru rizika.       

Za páté: Celá investiční smlouva by mohla EU přinést ekonomické i politické náklady.  

Pokud Peking tak drze odmítá dodržovat základní pravidla pro pracující a pro odboráře, přestože se k tomu zavázal, pokud odmítá odstranit nucenou práci, jak se zavázal dobrovolně před desítkami let, a namísto toho staví rekordním tempem pro miliony Tibeťanů a Ujghurů pracovní lágry, působí uzavírání další nové dohody pokrytecky. Je na EU, aby našla způsob, jak bouchnout do stolu a vymáhat na Číně staré i nové závazky. V opačném případě poslouží jako stafáž v čínské světové hře o moc a nebude jí to nijak k užitku. 

Za šesté: Komu to prospěje? 

Určitě by bylo chybou říkat, že snaha o rozvoj spolupráce s Čínou je zbytečná a vyjde pokaždé vniveč. Ze spolupráce bude určitě užitek. Nejspíše to potěší velké korporace, u nichž se ještě na několik let zvýší zisk, než se eventuálně dostanou úplně pod kontrolu čínských hráčů nebo se pro ně změní podmínky, protože strana rozhodne. Výhody se ve světle uzavřené dohody už nemusí týkat menších firem, které přijdou na buben v houštině čínského hospodářství, kde se bez dobrých stranických konexí byznys prostě nemůže podařit. 

Užitek z investiční dohody rozhodně nebudou mít řadoví občané našich zemí, protože právě v době, kdy by bylo třeba zvyšovat bezpečnost našich ekonomik proti predátorským postupům čínských státních aktérů, tak trochu v naivní víře otevíráme náruč bez dalších podmínek. Je tedy nejvyšší čas, aby vláda České republiky vysvětlila, jak si smlouvu představovala a s jakým cílem ji doporučila uzavřít.

Ptáte se, co by EU mohla dělat jinak, když nemáme na výběr, protože na Čínu narážíme doslova na každém kroku? 

Je potřeba hledat nové cesty, posílit soběstačnost a spolupráci s jinými partnery. Stálo by jistě za to prohloubit spolupráci například s Indií, která má obrovský hospodářský potenciál. Právě Indie se začala bránit před rostoucím vlivem Číny a hledá alternativy. Země EU jsou demokratické, stejně jako Indie. Nebo nabídněme kooperaci Taiwanu, který dokonce vyhlíží, až s námi bude moci uzavřít hospodářskou dohodu. Je to světový lídr například ve výrobě komponentů pro počítače. Anebo rozvíjejme obchod s Austrálií, kterou Peking těžce trestá za údajně protičínské postoje. A to dokonce přesto, že existují čínsko-australské dohody o hospodářské spolupráci, v nichž se jistě o žádných takových trestech pro neposlušnost Australanů nemluví. Jenže pro komunisty v Pekingu je respekt k suverenitě jiné země – třeba Austrálie – něčím naprosto nepodstatným. Poučíme se z toho dříve, než bude pozdě? 

Naprosto chápu, že obrovský čínský trh leckoho okouzluje. Ale měli bychom si uvědomit, že všechno zdaleka nemůže být na prodej. A přivírat oči nad tím, jak se doposud komunistická Čína stavěla ke svým mezinárodním závazkům, by mohlo být fatální chybou. 

Jsem rozhodně pro rozvoj oboustranně výhodných vztahů. Ale ne za každou cenu. Je naivní očekávat, že Peking splní podmínky, které jsou ve smlouvě zakotveny, například zrušení nucené práce. Je samozřejmě správně, že to evropští vyjednavači do smlouvy zakotvili. Teď ale zbývá prosadit, aby nešlo o závazek, který vyzní v covidem zasažené Evropě poněkud dutě. 

Zeptám se proto naší vlády, co to v Bruselu s Čínou vlastně vyjednala. K jednání dávala svůj souhlas opakovaně také Praha, byl to osobně ministr průmyslu a obchodu a dopravy. 

Až dojde na ratifikaci v Evropské parlamentu, bude to skvělá příležitost a těším se na tu zásadní politickou diskusi. Protože zásadní politickou diskusi v EU potřebujeme jako sůl.