Budeme mluvit s diktátory v předklonu?
Z médií|3.6.2015
V Lidových novinách vyšel v pátek rozhovor s Petrem Drulákem, prvním náměstkem ministra zahraničních věcí (Havlova politika byla chybná a škodlivá, LN 30. 5.). Nahlas zde uvažuje o zahraniční politice České republiky, téměř jako kdyby ani nebyl jejím aktérem. A to způsobem, který stojí za pozornost. Jako by ani neměl v popisu práce prosazovat strategické zájmy České republiky ve světě, počínaje bezpečnostní politikou, rozvojovou pomocí, lidskými právy, kulturou či ekonomickou diplomacií.
V úvodu vysvětluje, že dosavadní politika lidských práv byla možná dobře míněna, ale že některé její „výhonky“ mohly být vnímány jako agresivní. To je jistě zajímavá teze: nepopíráme tím naše dobré úmysly, ale musíme dbát na to, jak jsou vnímány. Budiž. A to prý proto, že s havlovským pojetím lidských práv není „spojeno nějaké významné renomé České republiky“.
Tady již stojí za to připomenout, že podobná slova zbytečně znehodnocují renomé České republiky v zahraničí. Soukromý názor je jedna věc, ale mnozí diplomaté by mohli potvrdit, jak se jim při oficiálních jednáních na jiných kontinentech ještě dnes vrací obdiv za to, jak dobré jméno naší zemi přinesl Václav Havel, Jiří Dienstbier, Václav Benda nebo Dana Němcová a všichni další, kdo se nebáli postavit se za svou pravdu a ručit za ni. Česká zahraniční politika si vydobyla respekt právě tím, že na jejich odhodlání navazovala v praktických krocích. Kontinuita a předvídatelnost je pro zemi našeho významu základním kamenem zahraniční politiky. Demonstrativní obraty naopak mohou snižovat věrohodnost země v evropském i světovém měřítku.
Můžeme souhlasit s tím, že nelze kázat venku něco jiného, než co děláme doma, jak se zde píše mezi řádky. Naše zahraniční závazky opravdu mají rezonovat s tím, jak pracujeme doma a naopak. Ale zároveň hlídejme kontinuitu zahraniční politiky, souvislost politiky lidských práv a bezpečnosti, a nepřejímejme nekriticky tezi o tom, že podpora lidských práv nějak ohrožuje byznys. Kdybychom k tomu přistupovali opravdu takto, pak bychom měli analyzovat i opačnou tezi: o kolik kontraktů přijdeme, když bychom chtěli udělat takový obrat?
Ne vše se dá převádět na čísla Co tedy dělat? Napadají mě tři věci. Připomeňme si, že ochota vést dialog s těmi, kdo jsou nám opravdu hodně vzdáleni, zde byla i za minulých vlád a že to byla snaha upřímná. Naše snaha o navázání dialogu by však neměla být zaměňována za projev slabosti z naší strany. Stojí-li na druhé straně partneři, co se navíc nestřídají s volbami, protože žádné svobodné volby ani raději neorganizují, měli bychom se chovat přinejmenším ostražitě a o to více dbát na kontinuitu našich postojů. A dočítáme-li se v rozhovoru, že „jako malý stát toho zas tak moc nemůžeme“, mohli bychom s úspěchem oponovat. Našemu věhlasu v zahraničí prospěla právě taková politika, kdy jsme dělali prostě „něco, co naději na úspěch nemá“.
Zadruhé. Do portfolia prvního náměstka musí patřit nejen analýza dosavadní politiky lidských práv, jak se zde dočítáme, ale musí sem patřit například i agenda bezpečnosti. Věrohodná a respektovaná diplomacie je pro nás stejně důležitá jako akceschopná a nepodfinancovaná armáda. Obé musí v harmonii působit: tvrdá bezpečnost i bezpečnost měkká, která poskytuje informace, analýzu a schopnost předvídat, ovlivňovat ostatní nebo budovat spojenectví a strategická partnerství. A tak stejnou pozornost, jakou dnes zřejmě věnuje lidským právům nebo vousaté zpěvačce, která zvítězila v soutěži Eurovize, měl by pan náměstek při svých jednáních v zahraničí věnovat prostor i tématům strategičtějším – například bezpečnostním.
A nakonec by si ve svém naplněném programu mohl vyšetřit chvíli času a setkat se se signatáři Charty 77 nebo s představiteli těch, co za své názory byli perzekvováni. Snad by mohl nazřít, že žijeme dnes ve svobodě zásluhou těch, co zde byli před námi a co se na to zkrátka nevykašlali. Děláme si naději, že by mohl příště mluvit cudněji. Vždyť ne vše se dá převádět na čísla v obratu zahraničního obchodu. Navíc statistiky s Čínou rostly bez ohledu na to, co jsme si tu mysleli o Tibetu nebo co jsme nahlas říkali k perzekuci politických vězňů v této zemi. Jsou přece hodnoty, které mají smysl samy o sobě a které nám – světe div se – dokonce přinesou nějaký zisk. Ale musíme se smířit s tím, že to bude jinde a jindy. Takže pokud bychom se dnes neozvali k tomu, co do Lidových novin řekl pan náměstek, tedy že jsme „nic moc nedokázali“, mohlo by se stát, že tím popřeme i to, co jsme jako Česká republika v posledních 25 letech uměli vytvořit. To si chceme opravdu namlouvat, že stačí vyměnit elementární pokoru k těm, co riskovali i za nás, za ochotný předklon vůči dnešním diktátorům? Oni si nás nebudou tím více vážit. Možná námi budou dokonce trochu opovrhovat pro naši nepevnost. Ani s námi nebudou radostněji obchodovat. Spíše naopak. Dokáže to pak někdo sečíst do nějaké přehledné tabulky?
Zdroj: Lidové noviny