O Pavlu Fischerovi a únavě ze vzdoru

Je to víc než čtvrt století, co jsem o Pavlu Fischerovi slyšel poprvé. Iva povídala, že zpívá bas. Jsem rád, že kandiduje.

V typologii kandidátů na českého prezidenta tu Jakub Patočka zařadil Pavla Fischera mezi kandidáty občanské a konstatoval, že pro výkon funkce má možná nejlepší předpoklady.

Žijeme v zemi, kde se pravidelně a zbytečně vyplňují nejhorší scénáře možného vývoje. Proto považuji fakt, že Pavel Fischer vůbec kandiduje, za mimořádně dobrou zprávu. Pokud se o nejvyšší úřad v přímých prezidentských volbách budou ucházet lidé jeho formátu, jednou to určitě vyjde. S Fischerem tedy teď nebo někdy jindy.

Byl by i dobrý instalatér
Do Prahy jsme s manželkou v roce 1990 přišli s batohem a baterkami nabitými sametovou revolucí. Stýkali jsme se s lidmi z muzeí. Iva z UMPRUM je frankofonní, potkali se někde na stáži. Vyprávěla, jak Pavel Fischer zpívá krásným basem. Zanedlouho jsme se někde seznámili. Vzdělaný, lidský, křesťan. Na počátku devadesátých let nevěděl, že jednou bude velvyslanec, ředitel všeho možného, že dostane pár vysokých vyznamenání. Byl to ale před více než čtvrt stoletím člověk, který byl připraven, ve svobodě co nám spadla do klína, vést normální život.

Neúskočný, bez šklebů a věčné, namáhavé zdejší snahy všechno shodit a karikovat. Kdyby se s těmito vlastnostmi v devadesátých letech rozhodl otevřít si instalatérskou firmu, byl by to instalatér, který vás nenechá ve štychu, když se vám v sobotu odpoledne ucpe vana, za odborný výkon si naúčtuje rozumné peníze. A dá vám stvrzenku. Víc než čtvrt století, co o něm vím, drží a jde rovně.

V našem, tedy levě liberálním prostředí, vzbudily rozruch výroky Pavla Fischera o tom, že by homosexuála nejmenoval ústavním soudcem a že být pedofil je zločin. Homosexuála ústavním soudcem by jmenovat musel, protože sexuální orientace není překážkou k výkonu jakéhokoli zaměstnání. Pedofilem se člověk rodí podobně jako homosexuálem, mezi pedofily je nejvíc sebevražd. Je rozdíl mezi zločinem z pedofilních pohnutek a snahou pedofilů se někde organizovat, diskutovat, zařazovat se do společnosti.

Myslím, že až bude Fischer ve funkci, teď, příště, přespříště, některé věci pochopí, protože si je nechá vysvětlit. Jaroslav Šabata používal pojem „slepá skvrna“, když v politice někdo něco neviděl. Určité téma nebo nějakou souvislost. Fischer určitě má slepé skvrny, nejsou to ale slepé skvrny rozhodující z hlediska státního zájmu a výkonu prezidentského úřadu.

Únava ze vzdoru a fenomén Fischer
Kultura vzdoru vůči establishmentu u nás vykvetla v absurdní a hrůzný květ. Na politický režim tu nadává premiér, který je zároveň co do vlastnictví půdy největší zdejší feudál všech dob.

Prezident zdědil možná nejabsurdnější státem placenou funkci. Tou je hlídač Pražského hradu. V době, kdy před Hradem trčeli vojáci povinné základní služby, to byl možná dobrý šolich. Ale dnes? Živý člověk, který je placen za to, že někde zeje v divadelním kostýmu se starožitnou zbraní v ruce? Placen za to, že přinesl někam tělo?

Masaryka symbolicky hlídali legionáři ve svých uniformách vojáků vítězných mocností. V uniformách, co prošly bojem. Funkce se měla zrušit nejpozději s Masarykovým odchodem. Gottwalda, než se upil k mumii, mohli hlídat dělníci v montérkách se sovětskými samopaly, Husáka sověti osobně. Havla herci a studenti, co zrovna nemají do čeho píchnout.

Klause a Zemana symbolicky nemá hlídat nikdo. Prezident Zeman, kterého lze plně docenit, jen když ho posuzujete jako postavu, která se všem posmívá, s velkým citem doplnil nejzbytečnější státem placenou funkci o její nejbližší sestřenici. Zavedl uniformované muže, kteří se hrabou v kabelkách japonských turistek a vycvičené oko házejí do batůžků italských středoškoláků, kteří během kontroly nepřestávají řvát, protože se snaží ohrozit a vyplenit hrady svých spolužaček. Pražský Hrad je jim šumák, pokud vůbec zaregistrovali, že na něm jsou.

Prezident Zeman, muž, který by si se svou hradní stráží a vetřelci do kabelek zasloužil čestné označení „ochránce nejzbytečnějších“, pak ve vánočním projevu nabádá k redukci úředníků. Tak vypadá nadílka po česku. Bolí z toho hlava a člověk se v tom ztrácí. To je hlavní znak zdejší politické kaše.

Pavel Fischer vypadá jako prezident, většinou mluví jako prezident, obléká se jako prezident, má na to vzdělání, životopis, jazykové schopnosti a telefonní čísla. Jak osvěžující!

Vzdor jako povinný ornament se stal brzdou a nemocí české společnosti. Zdejší lidé neslyší na nic jiného než na protest. Protest na sebe bere čím dál absurdnější podobu. A ten autentický protest pak mnohdy není vidět.

Proto je kandidatura Pavla Fischera osvěžující. I jako kulturní fenomén. Fischer je opakem protestu. Někdo, kdo je zralý pro určitý úřad, si o něj řekl. Počet hlasů odevzdaný Pavlu Fischerovi bude asi nejzajímavější zprávou o české společnosti v prezidentské volbě. Bude vypovídat o těch, kdo jistě také zvažovali taktickou volbu Drahoše, ale nakonec se rozhodli podle kvality kandidáta.

Možná by se chytlo, kdyby někdo volbu Pavla Fischera označil za volbu protestní či přinejmenším vzdornou. Musel by to být někdo vzdálený Fischerovu štábu, protože by to určitě nechtěl.

Přestože by nechtěl být takto definován, mám dojem, že nejvíc vzdoru vůči panujícím poměrům obsahuje volba Pavla Fischera.

Zdroj:
http://denikreferendum.cz/clanek/26807-o-pavlu-fischerovi-a-unave-ze-vzdoru